POUTNÍKŮV DÍK

POUTNÍKŮV DÍK
Na paměť ovocnářské výstavky, konané v Třeboni dne 13., 14. a 15. října 1900.1900, školní mládeži věnováno.
Na zahrádce jabloň stojí, stará, vetchá, shrbená, a přec ještě každým jarem v nový květ se odívá. Pod jabloní z drnu lávka, dědoušek sem chodívá, vnoučat řadu dovádivou s sebou k stromu vodívá. Zeptal se ho vnouček malý: „Dědoušku, ty mnoho víš, kdo tu jabloň tady vsadil, oč, že ty nám též povíš?“ Dědoušek jen hlavou kývá, hlavou kývá, vzpomíná, když se děti usadily, vypravovat počíná: 15 „Byl jsem ještě hochem malým, když mi dala matička, abych v sadě na ni čekal, čtyři chutná jablíčka. Sněd’ jsem jedno, druhé, třetí, s čtvrtým jsem si pohrával, když tu s vakem kolem plotu cizí muž se cestou bral. Léto bylo – slunce plálo; pot se řinul s poutníka – „Žízním‚Žízním, hochu – dej mi vody, či zde někde studánka?“studánka?‘ „„Studánka? – to nevím – ale jablíčko zde chutné mám, tři jsem snědl, mám jich dosti, s radostí vám čtvrté dám!““ Přijal poutník malý dárek, chválil si jej, děkoval, pak svou hůlkou okovanou důlek v zemi vyhrabal. 16 Vložil do něj plodu jádra: „Jednou‚Jednou tudy půjdu zas“,zas,‘ pravil mi, „z‚z těch jader vzroste proutek tenký za ten čas. Vrubovat znám proutky, hochu, vroubím ti jej, toť můj vděk, za jablíčko svoje budeš mít zde celý stromeček.“stromeček.‘ Stalo se tak! – Proutek vzrostl, zušlechtěn byl v pěkný štěp – – od té doby, dítky drahé, uplynulo mnoho let! Mnoho přišlo, mnoho zašlo, na mé hlavě sbělal vlas – však tu jabloň každé jaro novým květem zdobí zas. Možná dost, až tělo moje zem už bude přikrývat, že budete pod jabloní ještě na mě vzpomínat. 17 Važte sobě, děti, stromků, vděčně vaše pěstění z jara květem, v létě stínem, v jeseň plodem odmění. Dbejte stromků! až vás v kraji nebude už nikdo znát, bude stromek vámi vsazen ještě o vás povídat“.povídat.“ 18