POVĚST O SLAVÍKU

Marie Baarová

POVĚST O SLAVÍKU
Byl pěvec mladý – vsadil svět mu v srdce krutou ránu, i přišel smuten zaklepat hned na klášterní bránu. Byl dobře přijat – vysvěcen, však brzy poznal chybu – on pěvcem byl, leč chtěli mít tam z něho němou rybu. Ó jaký žel, mít v duši stesk, mít srdce plno touhy, a nesmět nic než žalmy pět po celý život dlouhý. Tož jaký div, že pěvec chřad’, až dochřad; – jednou k ránu jej doprovodil bratrů sbor tam za hřbitovní bránu. 54 Jej zakopali v chladnou zem, však pověst tvrdí stále, ty písně v srdci mnichově že ještě žily dále. Že se to srdce vzbudilo, dvé lehkých křídel mělo, co ptáče z hrobu temného si v lesy vyletělo. Teď zpívá často v podhradí co smutné šedé ptáče a mnohé oko v celi své s ním v touze pozapláče! 55