O PRINCEZNĚ Z KAMENE

O PRINCEZNĚ Z KAMENE
Byla jedna děva hrdá z královského plemene; že se nikdy neusmála, říkali jí z kamene. Šla prý jednou s družkou svojí dolem, který samý květ – bylo jaro – v slunce záři plesal, jásal celý svět. Mladá družka princeznina byla samý žert a smích: „Co tu květů, paní vzácná, uvijem’ si kytku z nich!“ Tvářila se pohrdlivě děva krásná, stáhla rty: „Květy polní jsou mně sprosté, chceš-li, jdi si pro ně ty!“ 40 Dívka nové květy zočí, odolati – těžká věc, ať si paní trochu sočí, natrhá si kytku přec. Rozběhla se mezi květy, šuká hbitě tam i sem; což je na tom, když jí smočí rosa trochu šatů lem. Princezna však s myslí hrdou, oči před se upřené, nepoctila pohledem svým ani kvítko jediné. Ať k ní zdvihal mnohý kvítek v touze tajné oko své – nepovšimnut zůstal stranou princezny té kamenné. Nepohnuta zůstávala stále chladna její líc; doufala, že po té cestě brzy přijde princ jí vstříc. 41 Bohatý princ z dálných krajů se žezlem a korunou, který její hrdé mysli bude jistou odměnou. Ale král ten nepřicházel, za princeznou zapad’ dol, před ní náhle cesta pustá, ani kvítku zříti kol. Zachvěje se zklamaná, ach, princezna, když cestu zří, dlouhou, smutnou, opuštěnou, bez slunce a bez kvítí! Ale družka princeznina smavě dále kráčí zas – uvilať si ze vzpomínek na cestu dál – kytku v čas. 42