MRÁČKY

Marie Baarová

MRÁČKY
I.
Kam jen ty mráčky spěchají tak bez oddechu stále? Po jasném nebes blankytě se tiše nesou dále. Hned mají víly podobu, jíž vlasy větrem vlají, hned zas si rybky rozmilé ve vlnkách luzných hrají. Hned z domků hory vznikají a z květů – dívčí rety, i jeví oku mému se tak mnohé cizí světy. Tak mnoho divů duše zří, jen škoda, že vše hyne, když větřík zlehka zavěje, že v páru všechno splyne. 27
II.
Robí si větříček kouzelné hrady, hory a údolí, květy a sady. Z obláčků bělavých jak když si hraje, divoucí staví si – kouzelné ráje. A tak i duše má v červánků záři co chvíli uhlídá drahou jí tváři. Duše má v oblacích zámky si tvoří, jedním však pohnutím osud je sboří. Žel, ach, že všechno, co milé, mi hyne; za dobou uprchlou slza má plyne. 28