DVĚ SESTRY

DVĚ SESTRY
(Z německého.)
V temném lese stojí kaple, zvonek její den co den vysílá své zvuky jasné k nebes Paní s pozdravem. Když on zazní tichým šerem, umlkne hned ptáčků sbor, stromy zbožně kloní hlavy, ozvěna zpět věje z hor. Na pokraji lesa v chatě k chrámu upírajíc hled sedí žena s hlavou šedou, přes niž slétlo ke stu let. V tmavém lese za jelenem upaluje kněžna v chvat, větrem vlají dlouhé vlasy, trní dere skvostný šat. 11 Sotva první záchvěv zvonku zopakuje blízká houšť, žena z chaty vystupuje, kráčí zvolna v lesní poušť. Také kněžna na své bruně zarazila prudký let; jak hlas zvonku zazněl strání, zanechala lovu hned. – Žena z chaty krokem těžkým kráčí zvolna k chrámu blíž, bez dechu tam před oltářem s myslí zbožnou kleká již. Svadlé rty se pohybují, modlitbičku šeptají, zakalené oči slzou po oltáři těkají. „Maria, Ty Matko moje, uslyš děcka svého hlas, pomoz mi ve trudné bídě, vem mne k sobě, již tu čas“!čas!“ 12 Co se žena zbožně modlí, venku bruna stane již, kněžna vedle ženy kleká: „Matko, dcery prosbu slyš“!slyš!“ Nebes Paní, v krásném ráji vzpomeň si na dítě své, opatruj je v světa boji, dej mu srdce pokorné! Nedej zhrdnout v lesku světa, opustit až musím zem, potom, Matko všehomíra, děcko své si k sobě vem“.vem.“ V kapli zatím dozněl zvonek, kolem ticho velebné – slyšíc povzdech – žena stará s údivem se ohlédne. Zří tu kněžnu v stříbře, zlatě, lekem stranou zabočí, ale paní rámě svoje kolem ženy otočí. 13 Šepce s hledem plným lásky: „Nač se lekáš, sestro má? Pravím sestro, – což nám Matkou není stejnou Maria“?Maria?“ Tiše sestry tisknou ruce, slzou zvlhla obou tvář a dvě perly v oběť stejnou skanou k Matce na oltář. 14