Píseň v květnu.
Pták na sněti si zpívá mladé
a vzduch je jako ze zlata –
a slunce, jež se v listí kradekrade,
již,již z puků budí poupata.
A co je zář – to v nebes hloubi,
co vůně – růže ovívá,
co něha – liljí kalich vroubí,
co láska – srdcem zachvívá.
Co píseň je – tím hnízdo pučí
i duše v sladkých povzletech,
co štěstí – to mi ve náručí
ó dítě kyne na tvých rtech!
A ve všem kol jen láska žije,
ji šumí zdroj, ji pěje pták,
ji kolem skal se svlačec vije,
ji z listí plane fial zrak.
Ji zefyry si s vůní hrají,
jí v listí sladký táhne šum,
jí plné růže otvírají
svá ňadra zlatým motýlům.
Ji v zraku bůh ti hvězdy vznítil,
a moji duši křídla dal,
bych každý souzvuk jimi chytil
a kol tvé hlavy v písni stkal.
Ji bůh nám slal, jak holubici,
jak paprsk světlý cizích sfer –
41
ó skryj ji na svá ňadra chvící,
ó, ozař ji mé duše šer.
Své čílko schyl! ať pod mým retem
se bělost jeho zrůmění –
pak celý kraj, jenž pokryt květem
se v dávný eden promění. – –
V květnu 1900.
42