Jaroslavu Vrchlickému,
u příležitosti 50tých narozenin, dne 16. února 1903.
Dnes tomu věku půl, co Tvojí u kolébky,
tich anděl rozepjal svých křídel příkrov hebký,
a v čelo dítěte, kde první stálo snění
svým retem blažícím vdech Tobě políbení,
a řekl: „pěvcem buď, měj v srdci písní zřídla,
a duch tvůj k rozletu vždy hvězdná rozpni křídla!“
Pak povždy v pouti tvé, ať jasem, stínem spěla,
Tvá píseň, zlatý pták, Tě všude provázela,
jak sladký ohlas sfer v života vlnobití.
Jak lev v své velebě, jenž nedbá psího vytívytí,
Tys kráčel k metám svým, ať „kamenujte“ rvalařvala
kol luza v slepotě a lem Tvé řízy rvala.
Však dnes, Ty vítěz jdeš a sokové Tví v prachu,
Ty jdeš, laur na skráni, ó kníže písní, v nachu,
ať stříbro ve vlasu – Tvá duše věčně mladá!
A vidíš, Tvá jak vlast dnes hold svůj Tobě skládá,
co synu věrnému, co zářné hvězdě svojí.
A vidíš dílo své, jak skvoucí palác stojí,
a každý koří se a úžas duše jímá.
A slyšíš kolem v dál, jak lid Tvé jméno hřímá,
ten lid, jenž v ňadrech vždy má citu růže žhavé.
A hymnou velebnou se k Tobě nese „Ave“!
82