Nářek školákův.
(Dle Castelliho.)
Je-li pak to živobytí,
neustále jenom bití,
za mé věčné namahání,
jenom samé peskování.
Pan učitel myslí sobě,
že mne bít smí v každé době,
neboť není chvílky ani,
bych necítil jeho dlaní.
Metly, pruty, lineály
drží na mých zádech bály.
Nejbolestnější však časy
mají ubohé mé vlasy:
do těch stále sahá,
věčně za ně tahá;
kdo pak se dá pořád bíti,
já to aspoň nechci míti,
co pak se mu málo učím?
vždyť se ve dne v noci mučím.
Tuhle ku příkladu kázal,
„kolik Bohů?“ bych okázal.
Já řku, „tři jen máme Bohy“
a již skládám svoje nohy,
29
chtěje se zas posaditi,
tu mne učitel však počne bíti,
že nic nevím, tak se vadil,
několik mně za krk vsadil.
Mně se to však hnedle zdálo,
Bozi tři, to že je málo.
„Bůh je jeden“ odpověděl
chlapec, který vedle seděl.
Aha! počkej, tebe bouchne,
nebo aspoň do zad šťouchne,
nato bych se hned byl vsadil;
on ho ale v tváři hladil.
To měl na jednom jen dosti,
a já jsem div nepuk zlostí.
„Kolik živlů“ ondyno se ptal.
„Čtyry“ směle odpověď jsem dal.
„Dobře. Teď je pověz ze jména.“
Já zas: „Oheň, voda, vzduch a – a“
Nechť jsem jak chtěl přemýšlel,
na čtvrtý jsem nezpoměl.
„Stojíš na tom,“ zvolal hlasem zlým.
„Aha, bota je to, já už vím.“
Sotva jsem to ale z huby pustil,
již mně po zádech prut šustil.
„Umíš-li pak počítati?“
jal se mne též jednou ptáti.
„Umím,“ chutě zavolám,
on pak řekl „Uhlídám“.
30
„Někdo by ti jablko dal,
„bysbys z něj stejně bratru podal,
„mnoho-limnoho-li dáš tedy jemu?“
Tu já zase řekl k němu:
„Bratrovi mnoho-li dám?
„jájá si ho sním raděj sám.“
„Kdybys mu však musel dáti“dáti,“
začne on tu v zlosti láti.
„mnoho-li by na něj přišlo,
„byby to stejně ve dva vyšlo?“
„Kdybych musel“ – zvolám – „ďas to vzal,
„tuťtuť bych šťopku se šlupkou mu dal.“
Sotva jsem to ale řekl,
již mne metlou přes kříž sekl.
„Pověz pak mně, manželství co jest?“
V duchu ráznou tazatele pěst
na zádech svých napřed tuše,
cítím již, jak malá ve mně duše.
V osudné té době
zpomenul jsem sobě
na přísloví naší Kačeny,
„manželství že stav je blažený.“
Již jsem přednést chtěl ta slova,
tu mně napadlo však znova,
že můj otec proti slovům Kačeny
tvrdil, manželství že stav je pražený.
Otcův výrok větší váhu má,
nežli sestřin, to již rozum dá,
a tak pravím, strachu zbavený,
manželství že stav je pražený.
31
Vyřkna to, již jsem se lekl,
že jsem hloupého cos řekl,
neb se celá škola počla smáti.
Jako hříšník v ouzkostech tu stojím,
rukou učitelových se bojím;
on však pozarazí ve svém kroku,
zamyslil se – brzy se mu v oku
slza jako hrášek objevila,
tvář se bolestně mu zkabonila,
pak mně na hlavu své ruce položil,
a „toť pravda“ velmi vlídně doložil.
„Jakou měla výšku babilonská věž?“
ptal se jednou: „Milionská spřež“,spřež,“
myslím, jak bych já to věděl,
ať přemejšlím kolik neděl,
nenapadne mi to přec.
Nebezpečná zdála se mi věc,
jen tak z hlavy odpovědít na to,
pročež jsem radš řekl: „Já to
nevím“.nevím.“ Že mne šťouchne, čekám,
rány se již napřed lekám,
v strašných trna ouzkostech
mnu si oči, tajím dech.
Učitel však – co to znamená? –
přešlapuje – krčí ramena –
vezme šňupec, pak se usmívá –
konečně – ach! hubičku mě dá,
prohodí pak mírně: „Dobře’sDobře’s, hoškuhošku, řekl,
„toto se také neví – zbytečně ses lekl.“
32
Protož prach nic nechci více vědět,
raděj hraní budu sobě hledět,
s učením teď bez toho již není nic,
pakli odpovídám, bit jsem ještě víc.
Bude-li se učitel zas ptát,
chci mu vždycky za odpověď dát:
„Já to nevím“ aneb „já to neumím“,
aspoň za to hubičku zas ulovím.
33