Baláda.
V době, z které nezbývá již známek,
v rybníku stál kdesi krásný zámek,
byl pak velký rybník ten
samým pivem naplněn.
V hradě, jenž stál v červenem tom moři,
krásná dívka trávila věk v hoři,
nad cimbuřím stávala,
s touhou v kraje volala:
„Kdo chce za svou manželku mne míti,
do tohoto musí zámku vjíti,
však ni plavbaplavba, ani loď
v blaha chrám ho neprovoď.“
Žíznivý tu jinoch kráče maně,
neví ničehož o krásné panně,
a jak libý seznal mok,
na dno vyssál piva tok.
34
„Aj, ty hochu švarný, pojď pak ke mně,
ty jsi sladký pocit zbudil ve mně,
s tebou jenom spojená
mohu být blažená.“
Jinoch dí tu: „V bludu vězíš, drahá,
mníš-li, že mne láska vede blahá,
já jen pivu k vůli pil,
rybník z žízně vyprázdnil.
Libě však mi zněla tvoje slova,
že bych pro tebe jej vypil znova,
nuž tak poslyš lásky hlas:
naplň rybník pivem zas!“
35