RACKOVÉ V PRAZE
To ve vzduchu je pohádkový rej,
slyš křídel tep jak úder vesel,
křik rozjásaný v to se mísí, hej;
ty, druži ptačí, jen se vesel!
Neb dávno čekali jsme už váš voj
a vyhlíželi toužně v dáli,
a když se zjevil na obzoru, hoj,
z nás radoval se velký, malý.
Vždyť s vámi pohřbíváme zimu, již
i Vltava se probudila,
v okovy ledné dupla, svrhla tíž,
to není už ta zasmušilá!
53
Jak zrcadlo teď před vámi se stře,
hlaď ocelovou svému hosti
jak nabízela by mu v pokoře
vděk jeho ptačí marnivosti.
Ej, jak výš trysknou hned jak vřídla proud,
hned sklouznou níž jak vzducholodi,
jak chtěli na vlnách by spočinout,
však v letu jenom zobce zbrodí.
Však ve výši už krouží zas jich let
a kreslí křivky v jasném vzduchu,
jak dovádivé děti tam, zas zpět,
tak plni hravosti a vzruchu.
Teď skanuli, ej, proudu do víru
a plují řekou v ladné změti,
že řek’ bys bílé loďky z papíru
to pustily v proud hravé děti.
Ne, spíš jak z vln těch růže leknínu
by vlály, vypučelé ze dna,
a mění v zahradu teď hladinu,
než vzletí havěť neposedná.
54
Co jiní spočinuli na jezu
na hradbě dvojí v unavení,
podobni girland bílých řetězu,
pod nimiž peřeje se pění.
Snad hudba vln že zní tu bouřněji
a jest jim moře symfonií,
a naslouchají utajeně jí,
se opijíce nostalgií.
Ne na dlouho, neb na nábřeží již
dav sběhl se je uvítati;
nuž, aeronauti, vzhůru, směle výš,
výš, vzduchu ptačí akrobati!
Slyšíte jásot? to vám pozdrav zní
a dětské ručky vstříc vám vlají;
ne věnce, dary trochu groteskní
vám házejí a podávají.
To na tabuli naší Vltavy
vám na počest hod strojí se tu,
a z davu zabouří křik hřímavý,
kdo z vás-li uchvátí dar v letu. –
55
Tak rok co rok se k Praze vracíte,
že zdá se, stala se vám drahá,
ba, sympatie vaše neskryté
nám dí, jak krásná naše Praha!
A my? zas horoucněj’ ji milujem,
když politikou k ní jsme zchladli,
a ožíváme prvním čistým snem,
že bychom život za ni kladli!
56
NÁŠ MONSALVAT
[57]