HORA ATHOS.
I.
ODBOJ.
Jal balvan mohutný a nepoklesá,
vryt nohou do hlubin, čně hrdém na postoji;
vzad nahnut, nad hlavou jej mocnou paží dvojí
hned metá kolmo vzhůru na nebesa.
Jak chloubou honosnou smích bludné pýchy plesá:
Blesk ohně z oblak tmy ať Zeus na ně zbrojí,
vzdor vůči bohům giganta i skálu pojí...
Mrak hrom v tom láme, balvan zpět, vzpour zhoubu nesa.
Pod padlou horou Gigas nepohnut dlí věky.
V něm na smír bohů síla tehdy k odboji se hnula
a loďstvo Xerxovo i v bouři drtí patou,
kdy Asie rvát bohů Olympských jde vděky
a davů přesilou meč na heroy skula.
Mstíc útlak příštích běd, je vzpoura padlých svatou.
Co gigant nezmohl dob dávných na úleky,
teď ruka barbarů by v dým a rumy sula?
Pád nehroz vítězům ni Akropolí vzňatou!
5
II.
STÍN VELKOSTI.
Deinokrates:
Den zapadá; až k Lemnu stíny hází
– viz – gigant Athos! Tobě do podoby
tu horu stesám v sochu věčné zdoby,
ať hlavu v mrak a patu do vod sází!
V dlaň pravou město tul zdí skalnou hrází,
vzdor buranům a moři kalné zloby,
dlaň levá lij proud řeky! Byly doby,
mys Peršanu byl kletbou hor tu srázy;
však Alexandru z lidu ruky dělné
dvou světů vítězství tvých údů tvarem
hlas pomník tento k slávě nesmrtelné!
Alexandros Veliký:
Ó bohův úděle, jak rvu se o tě,
jda v stínu Achilla! Ji nechci darem
jen z rukou cizích v pouze mrtvé hmotě.
6
III.
MÍR.
Tělo:
Jsi mrtvá réva... Tys ni dřív mi nebyl vděčen;
kdy mládí kvas ti kouzlil slunné bakchanály,
jen stud, mráz modliteb mně v horké sny jich vály.
Jsem ducha kletá amfora, on dobrořečen.
Svět:
Kdy odvah výboji hrad mohl býti ztečen
a ostrov člun tvůj lákal na výzkumy v dáli,
z kých vin tvá pěsť a skráň se v sluji chudob kály?
Spi bez mramoru, k hrobu bídou vlečen!
Ďábel:
Jsi otrok žaltáře a motyky a Toho,
jejž hymny cherubinské Sabaothem zovou...
Co tobě touhy, než ti mrtvé zraky zavrou?
Mnich:
Jsem s Bohem tu! Vzpour mlknimlkni, klamná sloho!
Mne, Promethea kříže, na tu skálu kovou
klid, práce, modlitba, sny nebe nad mou lavrou.
7