Jen mrákotné dusno, síň vůně a puch,
jak na pokosech luk mdlí oparu vzduch
a otvory hrobek čpí v podmračný den.
Noc. Na stole lampa. Dvě hlavy. Kde sen?
Cín lékařských nádob mží po stěnách kol,
schnou v truhlách květ bylin, list, kořen a stvol,
až mdlobno. Však na oknech závory. Tiš.
Zpod záclon jen z kouta dech sténavý slyš.
Skráň šedá se zvedla: „Jsi nadějný syn,
co dcera mně umírá za velký čin.
Jda od mistrů škol, znáš ne tajemství věd:
kos plevel – chvat utne i nevinný květ.
Král Ladislav Uher mře v Napoli též.
Lhal sestře tvé milost. Ví mládí, kde lež?
Jak do hříchů objetí loudil je žár,
já lůno jí otrávil. – Mlč! Mlád jsi, já stár!
Co jindy jsem tajil ti pod sponou knih,
sám lékař teď hledej, kde výklady v nich,
ni bratra tě nejímej úlek a děs,
že vrahem jí otec. I svůdce mře dnes.“
„Snad proto jsi na něm lsti úklady mstil,
že poupěti neviny na svody byl
muž cizinec?“ Lékař jen mlčí. Zas dech
– kde lože v tmy koutě – jak v bolestných snech.
„Snad proto, i Římu že hanobil chrám,
tam jeda jak do stáje na koni sám,
by hlavy mu Petra a Pavla jich kněz
jak Vandalu bez úcty na zvědy nes'?
Že dvakráte do Říma v triumfu hřměl,
kam bandita Sforza mu po boku šel?
Král hrdý a drvoštěp! Romy ctné vzdor
a papeži hrůza, běd lidu zlý mor!“
„Mou vlastí je Perugia, vlastí je tvou.
Zde Pavla Orsini a Orsu nám jmou
a k popravě v poutech je vlekli... Mou vlast
mnou mstila má krev! Trest i za bludu slast...
Tu Judithu hříchu což marně jsem dal
své k oběti vlasti? Mne nerval tu žal,
kdy spícímu květu jsem nákazy jed
jen na pomstu domova ronil? Tys bled...
Jsi mladý a malý. Buď velký, jsa muž!
Zlo o pomstu volá; zlem hub je a kruš!
Cíl před tebou velký: lid volný, sám svůj.
I tvoje krev obět, meč bez odměn kuj!
Dny čítám a týdny. Dvě smrti. Dnes. Teď.
Ji bez soudu anděl už do ráje veď!
Kde v Napoli nákazou uhnívá král,
kéž na levo Soudci k vin prokletí stál!“
Vzdech poslední s lože a ticho. Ni sten.
Lékař hlavu naklonil na stůl si jen,
co víno syn mísí, hned u dvojí číš:
„Pij posilou! Zatlač jí pohled! Či spíš?“
Zrak vytřeštil otec. Zda chvěje jím strach?
„Tys bratr, tam sám jdi. Ač nejsem jí vrah –
hle, ve truhle tamto je králův jí dar
i od obce zlato mně za jedu zdar – –“
Syn přesunul číše, jak uštkla jej zmij:
„Pij odměnou ode mne, odvahu pij!“
Jen doušek tu otec: „To jed jest, mně hnus!
Úd ochromí – – Jinak mě! Dýkou bij! Rdus!“
Syn uchopil lampu a k loži. Jen hled – –
Krev k hlavě mu buchotá, na hrudi hnět,
stud, lítost a hnus, vzteklé slzy žeh –
Síň dusná od lampy v plamenech.