HUMBERT LE ROMANS,
přijav svátost posledního pomazání.
Tak dlouho na živu jen meškám tady,
než úkol naplním, co Bůh mi svěřil.
l dále život kdybych touhou měřil,
vždy štěpy týmiž své bych zdobil sady.
Mrou stromy též. Ty bez vesny a vnady,
ty, letní den se bouří kvapnou šeřil,
schnou ony pomalu – blesk neudeřil –
vše vhod a včas. Ne, nelkej na úklady!
Ký výklad jiný v děs tu běd a zrady,
kdy za běl květů strom se jíním sčeřil?
Vše nutno: Blesk tam onam klín by vpeřil,
neb niva od únav zas lehla lady.
Jsa hotov, jdu. Dnům příštím nepotřebný,
jdu ku světlu z dní tápajících bludu:
tam zjevení, zde stín jen klamů šklebný.
Nah do života, bez vůle a viny,
živ v úzkostech a pochybách a trudu,
zpět v modlitbách, kam tajů zovou kyny.
Ens entium, i tam v Tvé dlani budu!
296