CANTU DURO
Zlom pevnou šíj – a hlavy vzdor se nepokoří.
Kat s rotou pochopů jej vláčel na stinadla,
švih meče svistný – a v koš hlava padla –
ret zaťatý se k stonu neotvoří!
Knih smolných písař pravdě ku příkořípříkoří,
ač ostřil brk i pomluv na žíhadlažíhadla,
šíj pod meč mstou jen zlolajců se kladla,
jimž z pranéřů znak necti v čele hoří.
Hrot rožně z věže výklenků se noří
a na něm v postrach trčí hlava schladlá
vší chátře ujařmené na divadla,
jež katů štítí, rychtářům se koří.
A hlava vzdorně trčí nad náměstí ruchem.
Svit slunný po jasném ji čele žíhá,
kol hrdých skrání vlas se volně vine.
Ač dravce láká hniloby již puchem
– na kranclích věže hladný havran číhá –
spár otupí, však lebky nerozkline!
Ať vybělí dne žár ji znojným suchem,
prach ulic na ní deštěm v kal se plíhá:
klid z očí vhnilých přísným vítězstvím se line.
31