CORNETTO.
Přes pláně století a po mohylách hrobů
– čas urovnal, jar mnoha pluh je zoral –
mně z ohořelých kronik v tichou kobu
hrom zaduněl a ztuhnul na mohutný choral.
Již dusné noci letní odvanul mi mdlobu:
Prach vidím zvířený, lesk přilbic, kopí lesk a hrálí,
orlice černá ochranou pne křídla mračnou dálí,
ryk slyším, dusot, prask, třesk oruží. Kde hora s horou válí?
Hřmí nad hlavami pluků z ocele zpěv velebný a táhlý,
až pod oblohou láme se i obzor neobsáhlý,
a k útoku se leká vrah, sok s hluky pekla spřáhlý.
Kde hory, ohně nítí bratří věrné stráže – –
Mně v ústech tuhne volání: Co výstraha ta káže?
Nám útočný zpěv k boji jazyk nerozváže?
Kde mizí vidina, z tmy otvírá se Blaník – –
Hrom, hukot zemětřasu. Zaklopí se hora.
Z blan kronik do práce nás budí zatím zora.
33