MIXTURA
O dnové života, co jasu a vůně,
co stínu a plísně v zahradách vašich,
až jásá srdce i stůně!
Ej, což nám tváře jasné blahý úsměv žehá,
slz proudy po chvíli by zbledlou lící kanuly,
což mělní srdce láskou toužných citů něha
a mstivým hněvem tuhnou v kámen strnulý,
což hlava odbojná si skalným vzdorem pýchá,
by zase do prachu ji klála služná pokora,
s rtů chvějných důvěřivě vroucná modlitbička dýchá
a vany křídel andělských až k nebi spěší,
týmž retem sveřepá hned kletba hřeší,
až povoluje pevná pekel závora...
Hned v oblak letíme, hned do propastných strží,
hruď vlaží zdroj hned bolné lítosti,
hned vášeň plamenná ji v jícen sopky trží,
kde hrůzy mráz ji pálí do kostí,
od ledů pólu letíme hned do Sahary,
zpět ku Edenu branám zavřeným,
a od Sinaie hřmící k roklím Josafatu,
kde hrob jest mostem k vrátním Empyrea.
Co změn tu vře a srdcem zmítá,
mžik oka jak okamžik čítá,
co člověk i jásá i pláče –
žel Bohu, žeť nejináče....
Což různý dar si nesem žití od koledy!
Ach, nelze jinak věru, dítě měnné vteřiny:
rok z roku v hlubší vrásky stín prach popeleční středy
49
nám křtěňátkům se sází za křest proviny...
Ať různé dny jdou žití po zahradách,
i po slavičích písních běsný vichrů třas,
červ hnusivý ať tuční v růží vonných vnadách:
nám dětem dchnutí božího a hroudám hlíny,
dnův podmračných kéž aspoň lehčí byly stíny
a slunnější dnů našich skrblý jas!
Bůh zanítil nám sám v té duši lásky slunce;
své slepoty je nekalíce poskvrnou,
my choďme světlem jeho s lásky Zahradníkem,
než růže zahrad věčných za hroby se rozhrnou.
Mé květy, pláte v půdě, slzou ovlažené!
Ó mějte v oku rosu soucitu,
svá čistá čela vznášejíce k světlu,
kdy zralý klas žnec kosí spravedlivý.
Vše změnou dnů k žni smrti zkvítá,
mžik oka jak okamžik čítá,
co člověk i jásá i pláče,
dík Bohu, žeť nejináče!
50