Alleluja!
Jas bílé soboty vzňal slunným dnem se v duši!
Co tuší?
Vrou peřeje tÓnů! Jak řítí se s kleneb i do hlubin chrámu!
Div vlnami vzkypělých zvuků se nezalkne užaslá duše,
jež bělostnou perutí bije již v oblouky kupole hrdé!
Výš nad náplav slehlého prachu, jenž hnusí se hnilobou hrobů!
Jen výše a výše duch touží již nad klenby, mraky a blankyt,
až do slunných étherů vln, kde odvetných sabbathů poklid
již v oblastech nezměrných – bouří se nevzruší nad znojem trudů.
Jen výše a blíže z vln rmutu až k majákům bezbouřných břehů –
kdes v propastech prostorů závratných pod svahem Empyrea
jen matnou bludičkou studem se zardívá třesoucí slunce...
Jak nad země zamlhlou strží se třpytí hladina zářná,
snem touhy jen rozčeřená ta nadsvětných Tajemství moře!
Jen duší oblačná křídla jich tknou se v přeletu toužném,
kdy z rubášů kuklí již letí a prchají závorám rakví...
Kde nadhvězdných paprsků cudných – lan napjatých k přístavům touhy –
duch dotkne se závanem tuchy: již vysoké étheru vlny
se s jásotem rozplamení a vznesou jej požáry lásky
až ku trůnu Vesmíra Vládce, kde mandorlu duhových blesků
svit rozjitří do jisker hvězd; z nich Serafů oko se dívá,
jichž bleskutná křídla se temní, kde svítí Beránka rouno...
Dnů nezměrných nehaslé slunce – Bůh Sabaoth vítězům vládne!
Luh pod trůnem Beránkovým dnem plane v krůpějích rosy,
co ručejí duhových svitů se sbírají na řeku Dinur,
krev z Beránkova boku se do ní paprskem řine – –
i vine se slunně proud Dinur, jde nivami zahrad rajských,
– kde nad nimi klene se nový bran triumfálných blankyt,
co smouhou ho nekalí nikdy ni nádech oblaků sněžných –
a Svatí jasnou si skráň a rty posvátným pramenem světí.
Jas lunou jim na čele září, klid v očích jim hvězdou se třpytí
a velebné skráně jim vínkem' snět vítězných vavřínů zdobí.
Hle, mávají palmami v rukou – z řas roucha jak lilije svítí,
v jich dlaních již mozolů není a není krve ni prachu.
Z úst krůpějí čarovných medů – ač rosou šalvějí voní,
než přece jen medově kanou – jim plesná řinou se slova:
Den radostí trvá! Žní Letnice štědré a Hossana týdnů!
Dnů s uzrálých sbírejte oliv již mannu pro Sabbath věků!
Alleluja?
Jas bílé soboty plá slunným dnem mi v duši.
Co tuší?
Děs bolestí vyštval ji z hrudi... dlaň smrti strhla ji pouta,
co jimi peruti sevřel, rzí třísnil po léta život...
Již labutí rozpjala křídla a touha ji schválila vzhůru –
než hrdlo jí plnily náhle slz zaleklých výrony prudké.
... Dech nadějné zavanul vesny... A vysoké étheru vlny
již chopily omámenou a vyzvedly objetím zářným,
by vyšlehlým plamenem lásky ji vrhly na břehy Dinur,
jež vyvěrá z podnoží trůnu, slz přítoky po ráji sbírá,
slz, kterými nerosí zrak hnět bolestí, svědomí hlody –
jsouť úlevou radostí velkých a tichým oddechem blaha.
Jak oddaně ramena kříží a vrhá se ku proudům žízná:
ret, vyprahlý touhou, si vlaží a skráně očistou rosí.
Ples týčí ji na kolena – i rozpíná nadšeně rámě,
ret odmýká lásky jí pocel, ples souzvuku k agapám míru:
Den radostí vzešel! Jas sabbathů vonných a Hosanna věků!
Buď Otci i Synu i svatému Duchu až na věky sláva!
Buď veleben Bůh, jenž raní i hojí, křtem lítosti smývá,
jenž po velkém života pátku k dnu vzkříšení paschály nítí,
a na ústech, umlklých v smrti, zpěv budí Na nebe vzetí,
by slavil ret Vyvolených již velebnou věčnosti Paschu,
den plesu kde září, klid sabbathů slunných a Hosanna smrti!