X.
Hrst prachu, kostí dědů zavážu
Hrst prachu, kostí dědů zavážu
si bílého do uzlíčku,
pod vlastní hlavou uložím,
než uhasí Smrtka mou svíčku.
Dlaň cizí obnese mě hromničkou,
to světelnou vzpomínkou štěstí, –
vždy matně mi v oči kmitalo,
mně prchajíc bludičkou v scestí.
Kol zápěstí viň pouto růženec;
ni bodlin, ni trnů nemá
a za růží sadem zapadlým
si nevzdychnou ústa již němá.
V dlaň, k stydlé hrudi mrtvě ulehlou,
vše vložte mi svízelné křížky;
stlí se mnou ty těžké zápony
s dní života žaltářní knížky.
Jak vyhnanec-li klesnu v otčině,
Smrt z matčina vyrvi rovu
trs květů jeden, jediný,
mně do hlav přesadit znovu.
21
Ať srdcem mateřím i zatřese
bol nade mnou, nad sirotou, –
já usnu jak v loktech jí dověrně,
tak poklidně, blaze nezměrně;
jak pod její kolébavky úkojnou notou.