XVIII.
Jde domů v podvečer a hlavu kloní v smutku.
Let šedesát... A pravda to a v skutku?
Vždyť nebyla zde dosud ona smavá vesna,
kdy světem zvoní celým jedna píseň plesná,
všech duší perutě jak rodné hroudy skřivan
by k nebi plynuly, by Bůh byl s láskou vzýván,
i cizí háj a niva by šatily se květem
a čistá rosa plála každým nad poupětem,
ta vesna toužená, kdy slunce bez zákalu
den budilo by jasný bez hoře a žalu,
to toužné podletí, kdy nasazuje plody
květ každé na větvi, zla chráněn od nehody.
Ach, byla vesna zde, jar šedesát již bylo,
však z mlh a šera jen a bázlivě se dnilo,
zda květy nespálí jim náhlý zimní mráz,
33
kdy lístky ožehlé se choulí mřivě v bolu,
kmen od kořene mrazí do vrcholu
a smutná hlava spolu
se jíním osněží... Jí líto svadlých krás.
Jde domů v myšlénkách. Z dum chmurných hlavu vznesl.
Den klidně doplanul a červánek již klesl,
kde Řípu olbřímí sní na západu témě.
Hle, vůkol mírem dýchá usínavě země.
Kde v modrém podšeru se v stromech tulí vísky,
zář nítí v oknech již, sen čekajíce blízký,
jenž mdlých se dotkne hlav a na víčka se skloní.
Dni na rozluky teskně klekání se zvoní
a posléz na ty ještě volá vzpomínavě,
kdo za hřbitovní zídku dní svých po únavě
si lehli spočinout a žehnají těm s výše,
kdo tady mozolí se na zděděné líše.
Říp temný mohutnou skráň kloní ku spánku
a nad ním důvěrně hvězd pomalu se nítí,
co po lučinách jaro budí zlatých kvítí,
a kraji do snů svítí
již místo zlatých třásní zbledlých červánků.
Jde domů s útěchou, kde znovu jal se chápat
vděk práce žehnané a svatý, klidný západ.
Josefu Trykarovi v Černoušku pod Řípem.
34