XXIII. Zjihlá role roztouženě

František Leubner

XXIII.
Zjihlá role roztouženě
Zjihlá role roztouženě
lůno k setí odkrývají, slehlé rovy od jeseně hlouběji v tmy zapadají.
Zavezou je prstí v smutku, obloží je novým drnem, k hlavám věrnou nezabudku, k srdci planou růži s trnem. Kdo hrob nosí v živé hrudi, mrtvinu kde kámen hněte, – Vesna už ji neprobudí, kámen kvítím nezakvete.