XXV.
Vždyť uleví ta bolest rozluky,
Vždyť uleví ta bolest rozluky,
jdi, neteskni, bláhová duše!
Vždyť mine ta bolest rozluky,
než hromničku vezmu do ruky
a naposled zasténám hluše
tmou v hluchých zdích.
41
Vždyť odvane ta bolest rozluky,
jak sychravá mlha jeseně siré,
jíž stýská se za květy svadlými, za zvuky,
co ulétly do dálky šíré, –
a v zamlklém trnutí čeká
již první sníh.
Kam uléhá ta kalná mlha, kam?
Klid na tváři matky země leží,
led sahá jí k srdce hlubinám,
mráz lehá jí k hlavy šedinám,
klid kostlivce mrazí ji na kámen –
a měkce a volně sněží.
Vždyť mine ta bolest rozluky,
co zákeřně srdce ti střeží,
jež v úzkostné rozpači do temna úpí:
„Hvězd třese se mrazem, co nebes proluky,
mráz trhá s praskotem skalní opuky,
mráz tupý,
leč i v něm slzy na kroupy ustydlé
do očí mrazivě řeží – –
42