Já soused Chmelka z Rozvody,
mám v noci málo spaní,
jda do hospody z hospody,
kde šenkýř hned se klaní:
I vítejte nám, sousede,
Vy rozšafný jste host!
Kdo ženy s sebou nevede,
ať pije na tu ctnost!
Jest žena milá po čepení
a kdy se v rakvi stěhuje, –
kdo moudrý, dbá, kde chmel se pění,
a pivo čepuje.
Kam žízeň ráčí,
tam si kráčí
a pinty pěstuje.
Což, beze jha mám mužný vaz,
já mládenec jsem plechý!
Čí hřích, že máz a holba zas
má život krátkodechý?
Ač dopřávám a nezazlím,
hoch pannu líbá-li,
sám s korbelem se nemazlím, –
kdo hrá si, zahálí.
Prý smutná duše kosti suší,
prá vyzkoumané přísloví,
toť vlažím kosti v radost duši,
jak deštík májový.
Kdo žízní v trudu,
v dnů svých bludu
je blázen syrový.
Mne žena domů nehoní,
když vtip mi jazyk solí, –
ký ďas mně vstříc se kaboní,
přec ženská v pozástolí!
Když krčmářka mi dolívá
k dnu sklenku dopitou,
ta za stolem jen zakývá,
má křídu dvojitou,
ač jí ni babky dlužen nejsem, –
hrou v dlaních kostky přesívá,
pak vymkne korbel z ruky: „Dej sem!“
a slivky dolívá...
Br! Patok doušek!
Pod fěrtoušek
Smrt výsměch zakrývá – –
Bych neviděl té babizny
(jak s kopou dětí vdovci,
mám pít snad odvar divizny,
noc dřepě na kamnovci?),
z úst chuchval kouře vypustím,
a pukám do dýmky,
jak v pekle ďas vzduch zahustím,
kdy smaží topínky.
Zas bába slotná dýchavičně
se dáví kašle záduchou,
zrak bílý zvrací náměsičně, –
ven, ven s tou staruchou!
S ní tápám domů...
U sta hromů,
muž báby posluchou!