XXXVIII.
Můj kantor Život do zlaté knihy
Můj kantor Život do zlaté knihy
jen málo mi znamenal dnův:
Já odřeným škamnám za školu chodil
a na pastvách u ohňů k pohádkám sedal,
neb živou vodu hledal
na lukách kvetoucích snův.
A přec dar Ducha svatého maje,
já ku čtení záhad měl schop
i k regulím de-tri, k lámaným počtům:
co láme nám vaz, proč ruce se lomí,
kam bez berlí jde chromý,
kolik stop hloubky je hrob.
Ať zkouší věčnou reguli de-tri,
„On, ona i onoono,“ dím vhod.
Kde neznáma druhá (na houbách třetí),
ta hledá se srdcem i za vrchy pěti,
pak otec, matka, děti
v součtu jsou jediný rod.
78
Nic platno... Hněvám kmotřinku školy,
co za humny upřádá len,
jenž darem jí z našich donesen trlic...
A přede a přede a trhá zas niti,
– my pod lopuchou skryti
tomu se divíme jen.
Cos láká kdys mě k Života škole
a poslouchám pod okny tich,
jak housličky kantor k svátkům si ladí.
Hej, chce se mi zpívat s ním, jásat a smát se,
– Smrt kmotra hrozí krátce
zápisem do černých knih.
Tak nejsem chuďas ve zlaté knize,
kdež o černou není co dbát.
„Ej mudrci“ – vstříc mi pohádkář volá –
„tož to jest tvé moudrosti hluboký nález?
Měj kantor sobotáles,
k nám ty se zase pojď hřát!“
79