XLVIII.
Eremita v severu hvozdech temných,
Eremita v severu hvozdech temných,
snem jsem pomněl potulek jasem mythů,
kam v dni jara lákala mysl junnou
výslunná Hellas.
V moře dmou se modravé vlny lesů,
vzduté plachty oblaků v dál mě nesou:
Slunný břeh, ruch přístavu, hradby, chrámy,
Akropol touhy!
Bohů háje tajemné, věstné sluje,
v klasných nivách Pánovy živné dechy –
dále, dál! až kde kyne Olympia
Altidou stinnou.
Spěž a mramor větvemi oliv planou,
jásot nese k blankytu ladné hlasy,
proudí davy, na čelech jasných nezřít
helotu potu...
Vzruch a hlahol, mávání řásných rouch a
potlesk dlaní nadšený. Vítěz k métě
letě bílým plamenem údů křepkých –
u cíle padnul...
92
Mrazné ticho překvapu taje v údiv:
S ruky Dia vládného prudkým letem,
až ran peplu plápolá bleskem v patách,
sstupuje Niké!
Jasně hledí hrdý zrak, pevné prsy
nechvějí se povzdechem bolných citů;
palmu v pravici a dlaň levá vznáší
vítězný věnec.
Padlý heros oddaně v děk k ní vzhédnul:
Niké věnčí skráň olivou mu svatou.
Za ním v žasu Thanatos v prach se koří
před zářnou Niké.
Rychleji sněť na skráni vadne živé,
v níž ples hárá vítězství, než té mrtvé,
co k ní nad led drásavě ulnul horký
stadia písek.
Blah, kdo epinikií jásot aspoň
na mžik vnímá vítězně, v sluch byť mroucí!
Žel, kdy padlým u cíle v jedno splývá
Thanatos – Niké.
93