LX. Ten věrný zrak, ten věrný zrak

František Leubner

LX.
Ten věrný zrak, ten věrný zrak
Ten věrný zrak, ten věrný zrak
a na věky se zatměl! Nám hlídal sen a prvý krok, v tvém bolu slz jej kalil tok 111 a pátravě tě vítal z cest, kde tolik prachu, kalu jest a kámen na krev raní, a v úsměvu plál vděkem, kdy ruku ti kdo podal, – mně zhasnul v chvíli ranní, kdy nebe bylo plno hvězd.
Buď pevný muž a světem už jdi pevnou nohou rázně: proč v slzách růže v odkvětě i v zraku žen a dítěte i ve hvězd chvějném promyce, proč, ples kdy nemá hranice, či tísní hruď ti zmatky, jak život srdce hlodal, – i v očích smrti lékem proč hledáš oči matky, zrak věrný v lásce světice?