báseň bez názvu

František Leubner

Svůj vetchý kancionál život denně mně otevírá těžkou rukou přísně, – v něm listy ztýřelé vlhkem páchnou plísně, slz tuším stopy snad každé na písmeně. Tak koleno jej dědí po koleně: týž hlasný povzdech polohlasné písně, táž radost zaleklá, doráživé tísně, vždy po červeném písmu křížek černý k změně... Již za pradědka život notoval tu knihu, děd vraním brkem po straně psal stesky, rod celý po něm v sdílném okamihu. Sám čtu a píšu při louči... Ruka má se chvěje, – a proto mnohá stránka prázdna zbyla, a mnoho škrtů v tom, co žití kancionál pěje. [3]

Kniha Na okrajích kancionálu života (1897)
Autor František Leubner