I. Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá

František Leubner

II.
Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá
 a zaleklé jí v skalách zvolna mříti... Jdu za ní v myšlénkách – a stesk mě chytí, že zmírá, sotva v duši zvukem sáhla. Mně lehla na hruď za ní lítost náhlá a srdce zatáhla mi mračnou sítí. ...Ach bojím se z těch chmur slz krupobití, jež i dnů všedních stluče lada spráhlá. Jdu sám a divím se... což léto babí i mě již chytá v potrhané třísně, mé květy přešel první mrazík slabý? Jdu sám a marny lhostejnosti vzdory: mně líto štěstí nedopěné písně, k níž táhlým steskem zahučely hory... 83

Kniha Na okrajích kancionálu života (1897)
Autor František Leubner