XVI.
V těch nocích zlých, kdy nelze zdřímnout oku,
V těch nocích zlých, kdy nelze zdřímnout oku,
kdy vichr kvílí mrazných dum svých sloku,
duch vejde smutný neslyšných mi kroků –
a u hlav lože těsně se mi staví.
Skráň pálí žhavá, srdce hoří v boku...
Jsi duše těch, jež urval hrob mi dravý?
Ó váš by zjev noc na den zjasnil smavý,
v němž rosa očí úsměvem se taví – –
Rci, kdo jsi? – Či mě smyslů děsí omyl?...
Jen praskot příšerný mi odpovědí,
jak někdo by zde v pláči ruce lomil...
V kout prchá stín... jak rozžehnu si svíci.
Pes v nohách lože vzrušen za ním hledí
svých oči hnědých velkou zřítelnicí...
98