Dcera Jairova.

František Leubner

Dcera Jairova.
Tys věděl, Bože, proč ji voláš k žití, a matky tuší zde Tvůj soucit k živým... Bůh netrestej, – snad rouhavě se divím, proč nenechals to dítě v zemi stlíti? Jak lehko as těm dětským hlavám sníti i pod lopuchou, v hlavách s křížkem křivým, – zde srdce chřadnou chladem roků mhlivým, je bouře rve neb kal jich třísní kvítí. A přec – snad srdce, smrť jež ranně sklála, jež ustydla v svém jaře bez bolestí, v let květu by pak jiné štěstím hřála... Ach, tolik růvků v hřbitovech se výší, kam zakopali nerozkvetlé štěstí, – je vzbuditi jen Kristus nepospíší. 106

Kniha Na okrajích kancionálu života (1897)
Autor František Leubner