Roh zvučí hlasně lesinou,
psů smečka v patách zvěři,
pán s jarou lovčí družinou
se míhá v lesa šeři.
Kůň posla nese v pospěchu:
„Tvůj zmírá otec šedý,
spěš v poslední mu útěchu,
než smrť mu zhasí hledy.“
„Až zrak mu zavře věčný sen,
nuž hoďte v hrob mu hroudu –
Hoj, chtěl bych lovit nerušen
až k poslednímu soudu!“
Roh zvučí hlasně lesinou,
psů smečka v patách zvěři,
pán loví s bujnou družinou
a západ už se šeří...
V skok jelen kvapí, v zápětí
pán za ním koně bočí,
a nedbá, noc že přiletí,
až druhům zmizí s očí.
Už dohnal lovec jelena,
už míří ránu k boku –
co chabne síla ramena,
co žár se nítí v oku?
Aj, plyne jelen po mechu,
a na něm panna lesní,
jí po bok lovec bez dechu –
jak v báji když se vesní.
Je bílá jako holoubek
a jako vlaštovice
ret zašvitoří lovci vděk,
až blahem hoří líce:
„Buď šťasten, mně vždy po boku
stoj v časů věčném proudu,
lov se mnou z roku do roku
až k poslednímu soudu!“
Slov hudbou lovec opojen
a něhou sváben líce,
jí v sen byl věčný ukojen –
a nevrátil se více.
Teď černým lesem noc co noc
se rudý lovec honí,
až uštvaného tajná moc
zas k ránu ve hrob skloní.