Rybář.
Za ticha noci, měsíce svitu
rybáři stahují sítě,
napjali paže, vytáhli z vody
s kamenem na krku – dítě.
„Takové matce nematce sluší,“
otec děl k synovi, klna,
„aby jí písek zavalil oči,
dravá ji shltila vlna.“
Rybářův synek zachmuřil čelo,
ve tváři úděsem zbledl,
na dítě vzhlédnuv tázavým okem,
do loďky ku druhým sedl.
Rozhodil k lovu podruhé sítě.
Na vodě cosi se bělá,
po vodě pluje zdlouhavě blíže
mrtvola dívčího těla.
Přes okraj loďky pohleděl starý:
„Za děckem stonulas v proudu...
Bůh buď tvé hříšné milostiv duši
na přísném posmrtném soudu.
[39]
Kdo však tě v hoře uvrhl také,
uvisni na první sněti!
Nebo snad ještě za dnešní noci
mrtvolu chytíme třetí?...“
Vytáhli dívku nešťastnou v loďku,
ku břehu složit ji míří,
mladému v duši rybáři náhle
zlověstná bouře se víří.
Bylo už k ránu, přistali k břehu,
k rychtáři bez druha spějí.
Než přišli zpátky, pod jeho tělem
osiky větve se chvějí.
40