***
Na velké svaté těším se již lesy,
Na velké svaté těším se již lesy,
na svatou přírodu, jíž porozumí
jen srdce čisté jako ona sama,
tak plné zázraků a tajemství, jak ona.
Tam zase sama bude žít má duše,
ne jako tady, kde se všecko tísní
a jeden druhých dýchat musí dechem
a tisíc názorů se o tvoji rve duši.
Ta svatá příroda!
Ne oloupená o samoty krásu
a poskvrněná velkoměsta dechem!
Já nechci potkávat se s protivnými zjevy
strašidel městských, karrikatur z korsa!
Dost zábavy mám, duchaplných rozmluv,
prázdného flirtu, divadel a všeho!
Má duše žít chce zase jenom sama,
svůj život cítit, jak se zvolna řine,
jak pramen prýštící se z věkověké skály
v střed lesů tajemných, v nichž skrývají se kouzla;
chce slunce cítit každý paprsek,
jenž v jeho čistých ve vlnách se láme,
tajemství chvíle, letící když mraky
svítící úsměv duše náhle zkalí.
6
A všecky Duše, jež jsem milovala,
ty půjdou se mnou, která ve své hloubi
„nostalgii po tom, co zde není,“ cítím,
jak řekl miláček můj, velký básník.*)
Je miluji pro jejich sny a lásku,
jíž zbožňují tajemství Krásy.
Jak oni čistým zrakem chci se dívat
a vidět všecko jako ti,
jimž Pán otevřel oči, aby zřeli,
co málo smrtelných jen vidí zraků.
____
*) Jul. Zeyer.
7