Básně (1917)

Věra Vášová

Diplomatická verze Ediční verze
BIBLIOTÉKA FONDU JULIA ZEYERA.
VYDÁVÁ ZEYERŮV FOND PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
ČÍSLO 17.
VĚRA VÁŠOVÁ:
BÁSNĚ
V KOMISI BURSÍK A KOHOUT, KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY KARLO-FERDINANDOVY A ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1917.
[2] VĚRA VÁŠOVÁ:
BÁSNĚ
VYDÁNO FONDEM JULIA ZEYERA PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE 1917. KNIHTISKÁRNA EDVARDA LESCHINGRA.
[3]
SONETSONET.
Mé vzpomínky v čas zašlý letí. Zřím tichou alej na břehu, kde v sledním vroucím zážehu paprsek zlatý líbá sněti. Mně dosud koutek ten tak milý; vždy vzpomínám a vždy se chvím, jej míjíc, krajem mlhavým když kráčím v časnou ranní chvíli. Zřím v mlze obličej tvůj snivý, a skrz ni cítím zrak tvůj plát, tvé řeči vnímám přízvuk tklivý. Však alej dávno sněhem kryta, a kolem jak v mé duši chlad a jakás tesknost neurčitá... 5
***
Na velké svaté těším se již lesy, Na velké svaté těším se již lesy,
 na svatou přírodu, jíž porozumí jen srdce čisté jako ona sama, tak plné zázraků a tajemství, jak ona. Tam zase sama bude žít má duše, ne jako tady, kde se všecko tísní a jeden druhých dýchat musí dechem a tisíc názorů se o tvoji rve duši. Ta svatá příroda! Ne oloupená o samoty krásu a poskvrněná velkoměsta dechem! Já nechci potkávat se s protivnými zjevy strašidel městských, karrikatur z korsa! Dost zábavy mám, duchaplných rozmluv, prázdného flirtu, divadel a všeho! Má duše žít chce zase jenom sama, svůj život cítit, jak se zvolna řine, jak pramen prýštící se z věkověké skály v střed lesů tajemných, v nichž skrývají se kouzla; chce slunce cítit každý paprsek, jenž v jeho čistých ve vlnách se láme, tajemství chvíle, letící když mraky svítící úsměv duše náhle zkalí. 6 A všecky Duše, jež jsem milovala, ty půjdou se mnou, která ve své hloubi „nostalgii po tom, co zde není,“ cítím, jak řekl miláček můj, velký básník.*) Je miluji pro jejich sny a lásku, jíž zbožňují tajemství Krásy. Jak oni čistým zrakem chci se dívat a vidět všecko jako ti, jimž Pán otevřel oči, aby zřeli, co málo smrtelných jen vidí zraků. ____ *) Jul. Zeyer.
7
PÍSEŇ.
Chci zpívat píseň veselou, a hle, jak trpce zní! Jen ironický úsměšek na sebe samu v ní. Co může zníti jiného, když není souladu? Mám místo jedné duše dvě a obě v neladu. Ty obě duše vespolek tak krutě zápasí, a já se dívám, která z nich tu druhou uhasí. Tu jednu znám již od dětství – má vážný, temný zrak, jí často světlo zářilo, však často skryl je mrak. Ten zrak chce život proniknout a pravdu objevit, čeká, až světlo uvidí, by za ním mohla jít. 8 Má rety stále žíznivé, ty pravdu chtějí pít, chce za velkou jít ideou a cele pro ni žít. Ji sžírá touha poznání a mučí pochybnost, vše kdyby v sebe pojala, zda touha řekne: Dost! Tu druhou touha láká tam, kde pestrý žití rej a život šumný, veselý jak operety děj, kde krása těla bohyní, hold mužů za obět a kolem svůdných zraků zář a šustot toalet. Ji sžírá chtivost života a mučí pochybnost, by pohár do dna vypila, zda touha řekne: Dost! A ty dvě duše vespolek tak krutě zápasí, a já se dívám, která z nich tu druhou uhasí. 9
SONET.
Je život šelma krvelačná, divá, jež v smrtonosný hotoví se skok. A všude tma. Stůj! zastav krok! Což nezříš, jak se v propast noci skrývá? Jist nejsi ničím! Co ti nejsvětější, a za co život položil bys rád, můž v příští chvíli kořistí se stát té šelmy dravé, ze všech nejlítější. V noc zrádnou jiskrou žhavý zrak se míhá. Vždyť ví, že musíš, musíš tudy jít, a u tvé cesty na tebe tu číhá. A tys jí nezřel v mládí oslnění! Zda můžeš klidně šťasten zase být, když její řev pad jednou ve tvé snění? 10
PÍSEŇ MLADÉ ŽENY.
Mně dvacet jar a uzavřena hruď lásky touze musí být, teď rozvážná jsem, moudrá žena, mám vážnou chůzi, v oku klid, konvenční úsměv, hovor, tvář, i muž můj moudrý hospodář. Však za tou maskou ledovitou můj duch se skrývá plamenný; chci život, číši nedopitounedopitou, uchvátit touhy rameny, ať znovu víno – bouř a ráj! ji naplní až po okraj. A skrytá touha někdy blýskne. Než nadám se, jak před lety zas v oko plam a na rty tryskne mi lehká píseň grisetty a divým tancem dá se v let s modravým kouřem cigaret. Zrak vrhá blesk a srdce pěje divoký zpěv a unylý; ty sám mu jenom rozuměje, čarovný zjeve spanilý, 11 kdys potají mi zlíbat dej svůj sladký zrak i obličej. Jak včera v společnosti nudné, tak vždy můj zrak tvůj hledá zor, vždy k tobě jde mé srdce bludné a míjí hlučný rozhovor, a myšlenek a citů tlum za kořist padá sladkých dum. Máš pleť, v níž nádech bronzu světlý jak Orient by zanechal, a všecky jeho hvězdy slétly se v čarovný tvých zraků pal, a hebčí věru nad atlas tvůj černý vous a černý vlas. Zřím ve snách, jak ti s ramen splývá nádherné řízy pestrý lem, a pyšné témě turban skrývá s démantů zdobou nad čelem, a v pasu skvostně zdobený meč damascenský zkřivený. A já jsem tvoje Favoritta – však spěšně vážnou tvářím líc, ač hovorů těch dávno syta, lem šatu přísně rovnajíc, poslouchám všední hovor, smích, jímž tlum se baví přátel mých. 12
PROHLUBEŇ.
Kraj moře černé skalisko se věží, a pod ním příšerně tak voda tmí se. To místo loď když míjí, plavci křižují sese, a zrádná prohlubeň když za nimi již leží, tu podivné si zkazky povídají. Ta němá hloub v svém nitru cosi tají (druž plavců kolem půlnoci tam shlédla již často divné věci), jak by nedovedla žal srdcí ztišit navždy, jež v ní umírají, a ukonejšit náručí svou chladnou. Zřít někdy na skále tam postať vnadnou, šat dlouhý, bílý, v moře splývající, a nahé bílé paže vzpiaty ke měsíci, a komu její nářky na dno srdce padnou, ten do smrti již smutku nezbaví se. ***
Jak ona prohlubeň mé nitro tmí se, co skála příšerná se nad ním Život věží, kde dřív byl jas, teď černé stíny leží, a touhy ubité, sny mrtvé zjevují se. A nad vším zoufale mé pláče Mládí. 13
EMILU TRÉVALOVI.
Můj drahý Trévale, já dočetla jsem včera Tvé Krápníky, a bylo mi jak děcku, když doposlouchá pohádku a zahledí se v dáli a vzdychne z hluboka. Co vyprávěčce zraky se únavou již zamkly, v ohně zář se dívá a nejasná se touha mladou duší vlní: ty divy zažít všecky, uzřít prince, jenž na čele má hvězdu, pohádkové kraje i zámky zakleté. l mně tak zbyla v duši ta touha, která teď již zřídka svou hlavu zvedá z prachu, kam ji Osud, jda přes ni, nelítostnou zašláp nohou. Žít! vzkřikla touha. Nežila jsi nikdy! Jak v zakletém by lese, který zdál se mrtvým v příšerném tichu tlejícího listí, balvanů němých, rozmetaných vůkol, vznik náhle Život. Proniklo sem slunce spletitou houští korun starých stromů, svým světlem radostným tu změnilo vše kolem. Ty staré balvany již vzhled svůj příšerný a teskný teď náhle ztratily a polity tou září se zdají besedovat ve skupinách pěkných, a potok Mrtvé Vody, tekoucí zde, ten teď zpívá! Tak v temný les mé duše z díla Tvého padl 14 svit pohádkový, vzplálo cosi v nitru, co všednosti tmu rázem zaplašilo, jež mým je osudem a jež mi slunce bere a brání duši mojí, aby kvetla, žila. Na chvíli jenom, vím to. Zhasne zase ten paprsk slunce, zvítězí zas temno. To mým již osudem, a jsem i tak Ti vděčna. Mně namítne-li někdo, že jen mně se jeví: Vždyť pravda to, že pohádkou mi láska, vždyť pravda to, že pohádkou mi štěstí a Faustus Beati že pohádky mé princem. Slyš, Solo, sestry jsme; já znala tvého Fausta. Však nevím, jak to možno, neboť Faust můj byl český básník, jinak shoduje se všecko. Byl krásný, chorý, dosud zřím ho, jak velký, štíhlý, s bledým čelem jde krajem Böcklinovským, v ruce drží tři růže soleil d’or, poslední zlatá slunce. Ty’s Sola a já Vera; jsem pravdivá a hledím vždy v oči pravdě přímo. Mne Faustus miloval jen jeden večer básnickou svou duší. Ó, Solo, viď, že stačí chvil několik, by posvětily a zkrásnily nám celé další žití, byť již dávno shasly milené růže soleil d’or? 15
KONCEM SRPNA.
Dnes poprvé zřím něžnou kytku vřesu na tvojich ňadrech, matko naše, Země; dnes jiný nádech mají barvy lesů a tklivějším dnes hlasem mluvíš ke mně. Kol dívám se a vidím: rudé stíny v bor metá slunce dlouho před západem, list žlutý tamto v keři ostružiny, chyt pavučin se závoj v smrčí mladém. A rozumím: podzimní toaletu si chystáš s resignace pousmáním, a moudře zavčas sbohem davši létu se těšíš mateřsky svých plodů zráním. 16
ASTRY.
Takovou tichou podzimní krásu chtěla bych mít, jako, bílé astry, vy máte, až i mně žárné doplane života léto. Stojíte štíhlé s bílými květy s okolkem růžovým sledními západy léta, jimiž se v nádheře loučilo s vámi. Myšlenkou klidnou svítíte bíle teď v soumraku zahrad, a čekat se zdáte, jak hledíte v dáli, až přijde ten vichr, jenž zakrouživ kolem, skloní až ve prach ty mírně teď skloněné hlavy, v zápětí nesa vám studený příkrov. Myšlenku tichou však nepohřbí vaši. Na bílém sněhu až zaplanou červánky mrazné, tichounká ozve se hudba mi v duši o bílých květech s růžovou vroucích vzpomínek září. 17
PO TESKNÉ CHVÍLI.
Ó, Bože, jasno je mi náhle v tesknou tuto chvíli, jak moudrost Tvá se s láskou k duši mojí chýlí. Tys moudře v žití dal mi málo jenom štěstí, bych častěj učila se k Tobě zrak svůj nésti, a proto po lásce jsem lidské hladověla tak často marně, nikdy syta zcela, bych, touhou puzena, v Tvé lásce našla úkoj věčný. Jí nevěren-li stal se duch můj málo vděčný, zas nová strast mne k ní se vrátit učí, a z ran mé duše znovu míru květy pučí. Se vším se srdce smíří rádo v tyto chvíle, na zemské zapomíná, věčné tušíc cíle. 18
REFLEXE TRUCHLIVÁ. (1908.)
Jak smutný čas ta naše doba, a jací divní lidé v ní – půl Bazarov, půl větší Oblomova, jsme žít i umřít neschopní. Nám život lhostejný jak vlažná voda chutná a k římské smrti nemáme dost sil; tak žije duše, cynická a smutná, jak o mládí by kdos ji oloupil. Nám staré nestačí, dát nové neumíme, chcem dobro, nikdo však se pro ně nezná bít, nám bájí bůh, však před číms tajemným se chvíme, a filosofie nás nemůž nasytit. Dnes nejlíp těm, kdo zapomenou v boji, jež nové ideje v svůj strhnou proud; ti necítí tak malost doby svojí, jim přáno nadšení korouhev rozvinout, jít pod ní s vírou v Nové Doby ráno a třeba klam to byl, přec ve tvář cítit vát dech jeho příchodu, co v smutný úděl dáno nám cítit jen svou dobu umírat. 19
TY BUDEŠ RŮSTI...
Má dceruška dnes naivně se mne ptala: „Viď, maminko, že až já budu velká, ty budeš malá?“ Ó, budu, dítě, odpovídám maně, v té dětské moudrosti zříc pravdy tuchu. Tak malá, dál si pravím v duchu, že v popelnice schráně dost místa budu mít. „A moje rukavička ti malá nebude?“ (Má ve zvyku se ptát na věci předivné.) „To spíš se může stát,“ dím, v baculatá líbajíc ji líčka, „že ty mé budeš nosit rukavice.“ – – „I kabátek a kožešinu tvoji?“ – Má dcerka ráda tak se do mých šatů strojí. „Vše, dítě mé.“ – „A ty co budeš mít?“ – „Nic více.“ 20
SLOKY PESSIMISTICKÉ.
I.
(Démonu ze staré knihy s obrázky.)
Viď, Hackenschmide? zlo se vrací; je předem marný zápas náš. Jsou vytrvalí černí ptáci, jich mračná křídla uhlídáš, jak hubená žeň dobra vzejde. Je předem marný zápas náš. I dobro někdy navrátí se. Ten návrat není trvalý. Černými křídly nebe tmí se, dřív nežli klasy dozrály, a marná naděj v duši zmírá, že návrat ten je trvalý. Po letech boje co nám zbývá? Lze soucit mít a lze se smát, cynicky smát se, jak to bývá, a při tom všeho litovat. Ni Satanu víc není dáno,dáno než moci trpět a se smát. 21 O skálu opřen Démon tmavý, zrak upiat v dálku nad obzor; je únava v mdlém sklonu hlavy a v ostrých rysech starý vzdor. I on snad nad svou sudbou dumá, zrak upiat v dálku nad obzor? II.
Tak mnohá kniha ve svém prvním díle náš poutá zájem, budí nadšení, a v druhém přemáhá nás dlouhá chvíle a nudí děj i reci vznešení. Díl první jal nás jako jitro svěží, my bez únavy došli k poledni, však odpoledne plížíme se stěží zdlouhavou cestou k stránce poslední, a myslíme si, proč si spisovatel ten druhý raděj neodpustil díl, proč nenašel se nikdo v kruhu přátel, by nezištně mu k tomu poradil. I Život-autor tuto chybu mívá; vzrůst, vývoj, krásu v první stránky vlil, a pro část druhou filosofie mu zbývá. Zapomněl skončit, dávno minuv cíl. 22
SONET EVŽENU ONĚGINU.
Po kolikáté k tobě již se vracím, ty milovaná básni Puškinova! Vždy tvojím kouzlem upoutána znova, daň obdivu ti znova vděčně splácím. Vše v tobě je, co ztraceno již v žití: cit mladé lásky; známá scenerie jak drahá tvář, jež v paměti nám žije, vstříc ruské vísky idylkou mi svítí. Vše v tobě je, co v žití ještě zbývá: vzpomínka bolná, úsměv ironický, vtip pohrdavý, v němž se hořkost skrývá, i marný stesk, jenž stínem provázívá v sad rozkvetlý i boulevard šumný vždycky. Jde život vpřed, zrak v minulost se dívá. 23
NÁVRAT. (Mému otci.)
Já holeň pevnou, odkrytou, v kilt skotský opásán, v tu půdu boji rozrytou, v svůj rodný vstavil lán. Mé čapky stužka větrem vlá, tím volným větrem hor, a zášť ni podlost nezdolá můj cit a hrdý vzdor. Já přišel z dálky zápasit, já přišel v rodnou zem a s nepřítelem znám se bít a zpívat s přítelem. Zde po boji mne nechte spát, pod hlavou skotský plaid, pod šípkem, jejž jsem míval rád, a v ruce šípku květ. 24
PÍSEŇ.
Když v tvého bratra šedý zrak svůj pohled ponořím, a o tobě, jenž’s vzdálen tak, beze slov hovořím, je mi, jak bych se dívala do hlubokých a tichých vod, u nichž má duše zpívala svých žalů doprovod. Když v tvojí sestry hnědý zrak se s láskou zadívám, ač v duši je mi teskno tak, přece se usmívám: jak viděla bych slunce chvít se po pažitu v letní den, tak úsměvný a mírný svit má tvoje sestra v zraku svém. Však kdybys ty, můj vzdálený, jak v zašlých dobách láskou zpit v svých zraků oheň zelený chtěl duši moji ponořit – jich všechnu vášeň, všechen žár bych v jeden pohled sevřela, je pijíc jako slunce dar, a pak bych oči zavřela. 25
ERÓTOVI.
Eróte velký, vládce ty světů, opojnou šťávu v kalichu květů podáváš nám, a když pak zpiti v tvé klesnem síti, slabá když srdce dáme ti v plen, zmizíš a s námi Žal zbude jen. Proto ať květy hoří a planou, opojné vůně vzduchem ať vanou, nebudu pít, ústa nechť mladá líbají ráda, marně chci raděj touhou se chvít, Eróte lstivý, nebudu pít! 26
SMRT KASSIOPEJINA.
Byl život přede mnou jak symposion, jak do hodovní vkročila jsem síně. Můj zrak se leskl, úsměv zářil v líci, kadeře vonné zdobil věnec růží, a mladé tělo, chvějící se lehce rozkoší lázně vzaté před hostinou, pod peplem vlnivým se rýsovalo, jak dílu Feidiovu život vdech by Zeus. A vůni květů chtěly pít mé smysly, a záři světla oči opojené, a sladké, žhavé, nesmíšené víno, tvou lásku, Faidime, mé rudé rety. V tom náhlý děs – mně dosud není jasno, co se mnou stalo se, jen jako ve snu zřím samu sebe, zoufalým jak hmatem rvu s hlavy věnec růží si a zřím jej na zemi v prachu u svých ležet nohou, jak v peplu tkáň i jemnější pleť ňader zarývám prsty v šíleném si bolu. Pohasla světla – nebo zastřely se mi oči zoufalstvím – já pochopila, že nikdy, Faidime, tvé lásky vína mé roztoužené neokusí rety, že z hostiny jsem vyloučena žití. 27 Pak dýka v ruce – pád – a zapomnění! A teď se probouzím. Ty šedovlasá chůvo, ty střízlivá a věrná Skutečnosti, mne těšíš mateřsky a ošetřuješ Kassiopeu bědnou, opuštěnou, a chladné vody podáváš mi číši. Můj hořký smích tě děsí? Nepochopíš, že místo vína nemožno pít vodu? Z hliněné číše bezbarvý ten nápoj, když fiálu jsem přiložiti zlatou si chtěla k ústům s nejžhavějším vínem, jaké kdy zrodil jižního žár slunce? Já pila již – já žluči napila se, jež hořkostí svou zalila mi duši, když Faidimovy vzdala jsem se lásky. Já chtěla víno, vodu dáváte mi. Ji odmítám, rač napiji se žluči. Já život chtěla, život krásný, plný, jak velké, slavné, věčné symposionsymposion, a mám žít snem, jak v Hádů žijí stíny, ne životem, leč jakýms živořením, vzdálena slunce Faidimovy lásky. Já volím smrt – ach, jen ne uzdravit se a dál žít žitím stínů! V lázeň dejte mne donést vlažnou, poslední to služba, vás zapřísahám, sejměte mi obvaz, ať plyne krev má vášnivá a rudá, jak víno v měsidle se s vodou mísíc. Je konec – klid – a sladké zapomnění. 28
TŘI BOHYNĚ.
Ctná Athena a luzná Afrodita urputné vedly o mou duši boje; je posléz rozhodla jsem, mládí svoje Atheně davši, svárů jejich syta, a žíznivě jsem pila z toho zdroje, jejž božská Athena mi otevřela; po bílém dni noc temná často zřela mne v jejím chrámě sklánět témě svoje. Když na nebi hvězd plály legiony, stesk divný do duší když mladých padal, na knihy kraj mi šedou peruť skládal pták Athenin. A venku v soumrak vonný, kde slavík pěl a jasmín svítil bíle, šli milenci a Afrodité věčná jim otvírala krásu Nekonečna a blaho nejvyšší jim tkala v lásky chvíle. Mně v půlnoc plálo lampy světlo siné, květ únavy kol mdlých mi zraků kvetl – tu náhle vstala jsem, že zlekán vzlétl pták Athenin a zmizel v noci stinné. A já jsem vyšla hledat Afroditu. Mé srdce vždycky patřilo jí v touze, 29 jen rozum chladný věznil mne tak dlouze, kde mřelo mládí mé a vadlo v skrytu. Ven vyšla jsem, mé roucho bíle svítí, a bosá noha chvátá nedočkavě do zahrad setmělých, kde růže planou žhavě, v noc opojnou, jež duši touhou nítí. Van chladný ovál horké moje čelo, zřím stromy zčernalé jak odsouzenců kříže, jsou pusty zahrady a zamčeny jsou mříže, odešli milenci a kolem vše se ztmělo. A kudy kráčím, hasne krása noci, zpěv zmlká slavíků a luny lesk se stmívá; tak Afrodita v hněvu svém se skrývá – již příliš pozdě je,je chtít její vzdát se moci. Neb obět prvotin chce Afrodita velká, chce první duše vzlet, chce první žár a síly, a jejich bouřemi nás vede k tomu cíli, kde čeká Athena pak, vlídná těšitelka. Co smutna stojím tak a v duši se mi stmívá, jde vstříc mi Hestia, obtloustlá, milá paní, a smeták pérový jak žezlo drží v dlani a z dálky na mne přívětivě kývá: „Proč stojíš zde tak bědna, opuštěna, pojď ke mně, uvidíš, že najdeš, po čem toužíš, proč kazíš krásu svou a přeludy se soužíš, když jako já být můžeš spokojena? Že hledáš Afrodity růží parfum žhavý? Mám celou lahvičku ho kdesi na almárce, jej koupila jsem tuhle na jarmarce, já dám ti ho, je, věř mi, jako pravý. 30 Že ulétla ti Athenina sova? Ji stát mám v saloně svém na krbové římse, když přijdou hosté k nám, jí ráda pochlubím se, je práce umělé a ještě jako nová.“ A já jsem šla... 31
ANDANTE Z LUŽÁNEK.
Svůj klid v mou duši vlej, ty tichá zahrado, svůj klid v mou duši vlej, tvůj slunný svit i stínů kmit mých strastí tiší rej a ticho cest tvých rozlehlých i světlých dálek jas mne vítá mírem z půtek zlých, z ran srdce léčí zas. Zde přála bych si snít, v keř střemchy zakleta, zde přála bych si snít jak ratolest v tvých lemu cest, jak brouček v trávě skryt, na trávníku tvých promenád, na tělech bílých bříz bych slunce skvrnou chtěla hrát a lehtat vážný tis. Když večer každý tón i barvu přitlumí, když každý ztichne tón a z dálky jen, mhou zahalen, plá bílý pavillon, pak satyrem se v houští skrýt, dvé mladých hlídat hlav 32 a bizarním se steskem chvít, když z dvorce volá páv. Zřít stíny dávných let s vybledlou gracií, zřít stíny dávných let, kde vodotrysk se stříbrem blýsk, jak tančí menuet. Tak ve tvé ticho, ve tvůj stín, v tvar květů, v slunný klid svých stopit pamět běd i vin a v podvědomém štěstí snít! 33
MOMENTKA Z LÁZNÍ.
Máš, statný hochu, silnou páž, hruď širou a z ocele svaly – as ženy se chvějí, jež objímáš, jak břízky, když bouře se valí. A tobě se líbí můj jiskrný zrak, rythmický krok a linie boků? Škoda; dřív měl jsi se narodit, tak o nějaký tisíc roků, a statným bojovníkem být ve Masagetů voji, na vůz můj štít svůj zavěsit, a byli bychom svoji. Tak milovat ženy dnes neznají, morálkou blaženost ruší a ve velkém těle hledají – též velkou lidskou duši. 34
NÁLADA.
Tak sentimentálně dnes v lázních hudba hraje, žaluje houslí melodií dlouhou – je nebe bez slunce, jsou těžké vůně trav, má duše mdlá je a tělo choré bojem s marnou touhou. Dny horké odešly, jichž žár se v krvi zažeh’, a noci vášnivé rozkvetly v bledá jitra. Dnes slunce nesvítí, nad lesy závoj par jak smutku nádech, a duše znavená se neptá již, co bude zítra. Krev těžce v žilách jde, zlým jedem otrávena, v tmách nitra záludných plod hořké skepse zraje. Pod nebem bez slunce sní Velká Kamenná v mrak zahalena. A z lázní sentimentální sem hudba hraje. 35
***
Kam odlétly jste, písně mého nitra? Kam odlétly jste, písně mého nitra?
 Zda vrátíte se jako ptáci v sad? Jste vzpomínkou jen úsměvného jitra, a den můj bez vás má se dokonat? Pěnice píseň do slunce a do rosy vstříc radosti v den jásá májový. Stesk zamlklý mé nitro v sobě nosí a němým smutkem písni odpoví. Už rozkvet bez a hrozny čilimníku, a brzo budou akáty už kvíst, stín korun listnatých se klade po trávníku, a z houští flétnový zní kosů hvizd. U řeky v parku večer slavík zpívá a v písni své se cítí básníkem; kde olší skupina v zátoce loďku skrývá, jsou milenci mu vděčným publikem. Jdu polní pěšinou z toulek svých osamělých, když nad lesem již zaplál Orion. Spí ztichlé zahrady i chaty, kontur ztmělýchztmělých, a nade vším zní noční hudby tón. 36 Vzdech větru v korunách se v tichou píseň mění, jí zachvívá se v poli žitný klas, ve forte nadšené teď přešlo cvrčků pění, a písní vesmírnou zní ticha hlas. Jen moje nitro spí, jen já jsem oněměla. Což moje srdce nebude už kvést a dávno milovat zda jsem už zapomněla, že písně pták se ke mně nechce snést? 37
SONET.
V tvé, Septimie, věřím milování – však bolestného cos je v lásce tvojí. Toť rozkoš tesklivá, o niž se srdce bojí, jak doušek v poháru, jenž k posledu se chrání. Nám láska hroznem v žáru vinobraní, jenž opíjí i občerstvuje v práci; a přec nám smutno je, že odletují ptáci, že tichne kraj a houstnou mlhy ranní. Jak píseň tesklivá jde duší vzpomínání: hoch Septimius, AkméAkmé, dívka svěžísvěží, plod lásky trhali kdys v hrách a laškování. Hle, v naši vinici se vonný soumrak sklání a k lásce zve; v mé dlani hrozen leží tak trpce opojný, jak pozdní milování. 38
ŽUPÁNEK.
Ty, mužný tak, mne nezhaníš, až dětinskou mou zpověď zvíš, jak bláhová jsem žena. Ty silný jsi, já vábivá, v tom lásky boj se ukrývá a v boji žití cena. Rád fialek máš ruských dech, rád záblesk šperků ve vlasech, střevíček s lesklou přeskou, když s klobouku mi v podvečer vlá ladná křivka rajčích per, vím, že se zdám ti hezkou. Žes mužný tak, smím ženou být, i neváhám ti prozradit sen bláhový a milý – Nuž, poslyš: dala jsem si šít (jen přijdeš-li mne navštívit!) rozkošný župan bílý. Umělou rukou šičky spiat od ramen jako vodopád vlá bílý marquiset, 39 a po něm jak z let třicátých košíčků, květů rozvátých i něžných lístků sled. A k tomu podklad modravý! Co při zkoušce tu zábavy v salonku šičky zchladlém – však úsměv můj, ten nepoví, jak milý sen a bláhový tu tkám si před zrcadlem: Kouzelná chvíle, podvečer – na sofa svítí v letní šer jen župánek můj bílý, s mým vášnivý tvůj splývá dech a do krajkoví na ňadrech se temná hlava chýlí. 40
INTERMEZZO.
Svým žalům zapovím, by za mnou cestovaly na tichou výspu mou, kam toužím uniknout; v svár nitra zavelím, v spor neplodný a stálý, na slovo kouzelné bouř musí utichnout. Vzpomínky zahodím do moře u přístavu a z lodi sudby své svobodně vystoupím. Ne klamnou naději ni výzkumných cest slávu, jen krátký oddech chci, jejž draze vykoupím. Na smutek věcí všech, na instinkty, jež lhaly, žal pozdní moudrosti i promarněný cit, na posměch sudby své, na pouta, která pálí, co v dálce zanechám, chci na vše zapomnít. A úsměv poklidný jak jitro po stvoření nad srdcem ztišeným se sladce rozšeří. Od jitra k večeru při slavném ptactva pění chci v lesích zelených žít sudby příměří. 41
V NEMOCI.
Churava ležím v bílých poduškách, a ložnice je celým světem mým. Kol nevidím, než stěny růžové a bílé vlny ložních přikrývek, v záblescích matných perleť na skříních se leskne soumrakem. Na stolku vedle mne podzimní růže barev pobledlých mdlou vůni dýchají. Já knihu odkládám, své samoty to družku jedinou, jež na chvíli mne jenom opouští, když hasne zásvit světla denníhodenního, a hned se vrací s lampy plamenem. Mé oko otevřeným oknem ven teď bloudí širokým. Jaká to vyhlídka! Nevidět budovy ni stromu ani kře. A lidé přejdou možná tu a tam kdes dole pod mou zídkou okenní. Co vidím, je jen obzor široký a klenutý jak perleťová báň. Po něm se honí bílá oblaka – já váhám – moře to, či obloha? Jsou vlny to, či mraky plující? To nevím teď, jen zrak svůj obracím 42 k těm vzdáleným a volným výšinám. Já toužila vždy moře uvidět, toužila vznést se k bílým oblakům, a osud vždy mne k zemi přibil zpět. Teď ležím bílých lůžka na vlnách a po nebi s oblaky cestuji, po perleťovém moři pluji v dál. Veliká radost vzchází v srdci mém, vzduch volný dýchám širých obzorů, mé touhy splněny! Sbohem, vy břehy nízké, šedivé, už nikdy nazpět k vám se nevrátím. 43
HEBREJSKÁ MELODIE.
Nesčetná řada mých předků žila kdys v soumraku ghetta. Své poklady střehli, světili svátky a soboty, vzdáleni světa, zákonu Jehovy učili dítky své, aby jak tefilin k čelu i k ruce jej připiali sobě, na vzdory vrahům pak, v hrůze a mdlobě, zvítězí poznovu Izrael, Eved Adonoi, služebník boží a syn. Na syna s otce a na syny synů tradice slávy a naděje příští přechází tak jako za vlnou vlna z pramene, který se v šeru genese prýští. Velkého toho, pravěkého moře pozdní jsem dcerou, vlnkou, jež v písek zalétla stranou. Lidem mým není už Izrael, a přece mám v duši tóny jeho zpěvů, pravěké moře kdes v hloubi mi nechalo ohlas svých žalmů, svých bouří a hněvů, modliteb o pomstu, stonů a vzdechů, klenbou jež rozpadlých synagog vanou. Když pak můj nepřítel nade mnou jásá, křivdu když trpím a bol, 44 úzkostí vody mi stoupají k duši, slunce mi hasne a temno je kol, modlitba vášnivá na rty i srdce mi vchází, jakou se k pomsty silnému Bohu modlíval Izrael pod tíhou běd. Tu však zřím mírnou a trpící tvář a duše mé tkne se smutný a laskavý hled. „Rabbóni!“ dím, a skláním hlavu svoji. „Nad hněvem tvým nechť slunce nezachází,“ tichý dí hlas. V mém srdci je věčných Sabbathů mír. Úzkostí vody opadly. Duše má, ztracená vlnka, v Jeho teď světle minula moře i hvězdy věčna zrcadlí. 45
V ZAHRADĚ TICHÉ MOHYLA TVÁ NÍZKÁ... Z. W. 1916.
V zahradě tiché mohyla tvá nízká... my u ní v žalu postáli jsme chvíli, pak odešli jsme a tys osaměla. V mohyle tiché zdali se ti stýská? Je liduprázdno kol a stezka stmělá – jak zapomnění soumrak na tvůj hrob se chýlí. Nás, kdož jsme odešli, proud boje znovu zchvátil, vtisk v ruku zbraň a pod prapor nás vrátil a v sluch nám zahřměl přísným povelem. Naposled ještě kyneme ti rukou, dalekým metám vstříc nám srdce tlukou, čas není stát nad mrtvých popelem. Až ztichnou zbraně, pak se navrátíme, vše požalujem, vše ti vypovíme, co ztratili jsme, čeho dobyli. Tma halí obzory; čas od času se blýská. Jsou chvíle únavy, kdy živým víc se stýská, než těm, kdo dřímou na dně mohyly. 46
MÉMU STARŠÍMU SYNU.
V kabátku modrém s límcem rozhaleným košilky bílé, v kalhotkách po kolena, s rukama černýma inkoustem nebo hlinou – ó, jak jsem ráda, že jsi tak mlád, můj malý gymnasisto! V celém, věř, světě, není tak bezpečno, není tak jisto, jako tam, kde je tvá na blízku matka. Synové hynou, vyrváni z náručí bolestných matek, vzdáleni života cíle. Ty’s dosud dítě duchem i tělem, ač vážné jsi doby synem; jsi svědkem změn a jsi svědkem dějů a převratů, o bojích slyšíš, o touhách národů, o plánech dalekosáhlých, o krvi slyšíš, o ranách osudu krutých a náhlých, jsi svědkem truchlivých a někdy též šťastných z dalekých bojišť návratů, srdcem a duchem vše vnímáš, ač vzdálen jsi lety a činem. Srdcem a duchem vše vnímáš a žiješ svým knihám a hrám, jako bys cítil, kde zmírají muži, vhodno, by v slovech střídmý byl hoch. 47 Pracuješ v zahrádce, čteš svého Curtia Rufa, těšíš se jaru a životu, ráno jdeš do lesa s knihou a denně zříš jinou tam krásu a novotu, přinášíš koniklec, blatouchy, čolky a chrousty, kvetoucí hloh, uprostřed přírody, uprostřed dějů se vším, co v nitru ti klíčí, jsi sám. A přece vím, že smýšlíš tak, jako tisíce velkých tvých bratří, a že víš dobře, pod kterým praporem národu tvého je místo, a že snad jednou, až přijde doba, vyznáš to ústy, mečem i krví, že i já zapláču bolestně pro tebe, synu můj prvý! Však zatím žij, tuž paže i ducha, můj malý gymnasisto; mateřským laskám tě okem, však zrak můj v budoucnost národa patří. 48 OBSAH:
Sonet5 ***6 Píseň8 Sonet10 Píseň mladé ženy11 Prohlubeň13 Emilu Trévalovi14 Koncem srpna16 Astry17 Po teskné chvíli18 Reflexe truchlivá19 Ty budeš růsti...20 Sloky pessimistické21 Sonet Evženu Oněginu23 Návrat24 Píseň25 Erótovi26 Smrt Kassiopejina27 Tři bohyně29 Andante z Lužánek32 Momentka z lázní34 Nálada35 ***36 Sonet38 Župánek39 Intermezzo41 V nemoci42 Hebrejská melodie44 V zahradě tiché mohyla tvá nízká46 Mému staršímu synu47
[49] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: lp; 2007 [50]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bibliotéka Fondu Julia Zeyera; Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění; Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Leschinger, Edvard
(Bibliotéka Fondu Julia Zeyera. - Vydává Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Číslo 17. - V komisi Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České university Karlo-Ferdinandovy a České akademie pro vědy, slovesnost a umění. 1917 - V Praze 1917. Knihtiskárna Edvarda Leschingra.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 50