INTERMEZZO.

Věra Vášová

INTERMEZZO.
Svým žalům zapovím, by za mnou cestovaly na tichou výspu mou, kam toužím uniknout; v svár nitra zavelím, v spor neplodný a stálý, na slovo kouzelné bouř musí utichnout. Vzpomínky zahodím do moře u přístavu a z lodi sudby své svobodně vystoupím. Ne klamnou naději ni výzkumných cest slávu, jen krátký oddech chci, jejž draze vykoupím. Na smutek věcí všech, na instinkty, jež lhaly, žal pozdní moudrosti i promarněný cit, na posměch sudby své, na pouta, která pálí, co v dálce zanechám, chci na vše zapomnít. A úsměv poklidný jak jitro po stvoření nad srdcem ztišeným se sladce rozšeří. Od jitra k večeru při slavném ptactva pění chci v lesích zelených žít sudby příměří. 41