INTERMEZZO.
Svým žalům zapovím, by za mnou cestovaly
na tichou výspu mou, kam toužím uniknout;
v svár nitra zavelím, v spor neplodný a stálý,
na slovo kouzelné bouř musí utichnout.
Vzpomínky zahodím do moře u přístavu
a z lodi sudby své svobodně vystoupím.
Ne klamnou naději ni výzkumných cest slávu,
jen krátký oddech chci, jejž draze vykoupím.
Na smutek věcí všech, na instinkty, jež lhaly,
žal pozdní moudrosti i promarněný cit,
na posměch sudby své, na pouta, která pálí,
co v dálce zanechám, chci na vše zapomnít.
A úsměv poklidný jak jitro po stvoření
nad srdcem ztišeným se sladce rozšeří.
Od jitra k večeru při slavném ptactva pění
chci v lesích zelených žít sudby příměří.
41