SMRT KASSIOPEJINA.

Věra Vášová

SMRT KASSIOPEJINA.
Byl život přede mnou jak symposion, jak do hodovní vkročila jsem síně. Můj zrak se leskl, úsměv zářil v líci, kadeře vonné zdobil věnec růží, a mladé tělo, chvějící se lehce rozkoší lázně vzaté před hostinou, pod peplem vlnivým se rýsovalo, jak dílu Feidiovu život vdech by Zeus. A vůni květů chtěly pít mé smysly, a záři světla oči opojené, a sladké, žhavé, nesmíšené víno, tvou lásku, Faidime, mé rudé rety. V tom náhlý děs – mně dosud není jasno, co se mnou stalo se, jen jako ve snu zřím samu sebe, zoufalým jak hmatem rvu s hlavy věnec růží si a zřím jej na zemi v prachu u svých ležet nohou, jak v peplu tkáň i jemnější pleť ňader zarývám prsty v šíleném si bolu. Pohasla světla – nebo zastřely se mi oči zoufalstvím – já pochopila, že nikdy, Faidime, tvé lásky vína mé roztoužené neokusí rety, že z hostiny jsem vyloučena žití. 27 Pak dýka v ruce – pád – a zapomnění! A teď se probouzím. Ty šedovlasá chůvo, ty střízlivá a věrná Skutečnosti, mne těšíš mateřsky a ošetřuješ Kassiopeu bědnou, opuštěnou, a chladné vody podáváš mi číši. Můj hořký smích tě děsí? Nepochopíš, že místo vína nemožno pít vodu? Z hliněné číše bezbarvý ten nápoj, když fiálu jsem přiložiti zlatou si chtěla k ústům s nejžhavějším vínem, jaké kdy zrodil jižního žár slunce? Já pila již – já žluči napila se, jež hořkostí svou zalila mi duši, když Faidimovy vzdala jsem se lásky. Já chtěla víno, vodu dáváte mi. Ji odmítám, rač napiji se žluči. Já život chtěla, život krásný, plný, jak velké, slavné, věčné symposionsymposion, a mám žít snem, jak v Hádů žijí stíny, ne životem, leč jakýms živořením, vzdálena slunce Faidimovy lásky. Já volím smrt – ach, jen ne uzdravit se a dál žít žitím stínů! V lázeň dejte mne donést vlažnou, poslední to služba, vás zapřísahám, sejměte mi obvaz, ať plyne krev má vášnivá a rudá, jak víno v měsidle se s vodou mísíc. Je konec – klid – a sladké zapomnění. 28

Básně v knize Básně: