EMILU TRÉVALOVI.

Věra Vášová

EMILU TRÉVALOVI.
Můj drahý Trévale, já dočetla jsem včera Tvé Krápníky, a bylo mi jak děcku, když doposlouchá pohádku a zahledí se v dáli a vzdychne z hluboka. Co vyprávěčce zraky se únavou již zamkly, v ohně zář se dívá a nejasná se touha mladou duší vlní: ty divy zažít všecky, uzřít prince, jenž na čele má hvězdu, pohádkové kraje i zámky zakleté. l mně tak zbyla v duši ta touha, která teď již zřídka svou hlavu zvedá z prachu, kam ji Osud, jda přes ni, nelítostnou zašláp nohou. Žít! vzkřikla touha. Nežila jsi nikdy! Jak v zakletém by lese, který zdál se mrtvým v příšerném tichu tlejícího listí, balvanů němých, rozmetaných vůkol, vznik náhle Život. Proniklo sem slunce spletitou houští korun starých stromů, svým světlem radostným tu změnilo vše kolem. Ty staré balvany již vzhled svůj příšerný a teskný teď náhle ztratily a polity tou září se zdají besedovat ve skupinách pěkných, a potok Mrtvé Vody, tekoucí zde, ten teď zpívá! Tak v temný les mé duše z díla Tvého padl 14 svit pohádkový, vzplálo cosi v nitru, co všednosti tmu rázem zaplašilo, jež mým je osudem a jež mi slunce bere a brání duši mojí, aby kvetla, žila. Na chvíli jenom, vím to. Zhasne zase ten paprsk slunce, zvítězí zas temno. To mým již osudem, a jsem i tak Ti vděčna. Mně namítne-li někdo, že jen mně se jeví: Vždyť pravda to, že pohádkou mi láska, vždyť pravda to, že pohádkou mi štěstí a Faustus Beati že pohádky mé princem. Slyš, Solo, sestry jsme; já znala tvého Fausta. Však nevím, jak to možno, neboť Faust můj byl český básník, jinak shoduje se všecko. Byl krásný, chorý, dosud zřím ho, jak velký, štíhlý, s bledým čelem jde krajem Böcklinovským, v ruce drží tři růže soleil d’or, poslední zlatá slunce. Ty’s Sola a já Vera; jsem pravdivá a hledím vždy v oči pravdě přímo. Mne Faustus miloval jen jeden večer básnickou svou duší. Ó, Solo, viď, že stačí chvil několik, by posvětily a zkrásnily nám celé další žití, byť již dávno shasly milené růže soleil d’or? 15

Básně v knize Básně: