V ZAHRADĚ TICHÉ MOHYLA TVÁ NÍZKÁ...

Věra Vášová

V ZAHRADĚ TICHÉ MOHYLA TVÁ NÍZKÁ... Z. W. 1916.
V zahradě tiché mohyla tvá nízká... my u ní v žalu postáli jsme chvíli, pak odešli jsme a tys osaměla. V mohyle tiché zdali se ti stýská? Je liduprázdno kol a stezka stmělá – jak zapomnění soumrak na tvůj hrob se chýlí. Nás, kdož jsme odešli, proud boje znovu zchvátil, vtisk v ruku zbraň a pod prapor nás vrátil a v sluch nám zahřměl přísným povelem. Naposled ještě kyneme ti rukou, dalekým metám vstříc nám srdce tlukou, čas není stát nad mrtvých popelem. Až ztichnou zbraně, pak se navrátíme, vše požalujem, vše ti vypovíme, co ztratili jsme, čeho dobyli. Tma halí obzory; čas od času se blýská. Jsou chvíle únavy, kdy živým víc se stýská, než těm, kdo dřímou na dně mohyly. 46