HEBREJSKÁ MELODIE.

Věra Vášová

HEBREJSKÁ MELODIE.
Nesčetná řada mých předků žila kdys v soumraku ghetta. Své poklady střehli, světili svátky a soboty, vzdáleni světa, zákonu Jehovy učili dítky své, aby jak tefilin k čelu i k ruce jej připiali sobě, na vzdory vrahům pak, v hrůze a mdlobě, zvítězí poznovu Izrael, Eved Adonoi, služebník boží a syn. Na syna s otce a na syny synů tradice slávy a naděje příští přechází tak jako za vlnou vlna z pramene, který se v šeru genese prýští. Velkého toho, pravěkého moře pozdní jsem dcerou, vlnkou, jež v písek zalétla stranou. Lidem mým není už Izrael, a přece mám v duši tóny jeho zpěvů, pravěké moře kdes v hloubi mi nechalo ohlas svých žalmů, svých bouří a hněvů, modliteb o pomstu, stonů a vzdechů, klenbou jež rozpadlých synagog vanou. Když pak můj nepřítel nade mnou jásá, křivdu když trpím a bol, 44 úzkostí vody mi stoupají k duši, slunce mi hasne a temno je kol, modlitba vášnivá na rty i srdce mi vchází, jakou se k pomsty silnému Bohu modlíval Izrael pod tíhou běd. Tu však zřím mírnou a trpící tvář a duše mé tkne se smutný a laskavý hled. Rabbóni!“ dím, a skláním hlavu svoji. „Nad hněvem tvým nechť slunce nezachází,“ tichý dí hlas. V mém srdci je věčných Sabbathů mír. Úzkostí vody opadly. Duše má, ztracená vlnka, v Jeho teď světle minula moře i hvězdy věčna zrcadlí. 45