ANDANTE Z LUŽÁNEK.

Věra Vášová

ANDANTE Z LUŽÁNEK.
Svůj klid v mou duši vlej, ty tichá zahrado, svůj klid v mou duši vlej, tvůj slunný svit i stínů kmit mých strastí tiší rej a ticho cest tvých rozlehlých i světlých dálek jas mne vítá mírem z půtek zlých, z ran srdce léčí zas. Zde přála bych si snít, v keř střemchy zakleta, zde přála bych si snít jak ratolest v tvých lemu cest, jak brouček v trávě skryt, na trávníku tvých promenád, na tělech bílých bříz bych slunce skvrnou chtěla hrát a lehtat vážný tis. Když večer každý tón i barvu přitlumí, když každý ztichne tón a z dálky jen, mhou zahalen, plá bílý pavillon, pak satyrem se v houští skrýt, dvé mladých hlídat hlav 32 a bizarním se steskem chvít, když z dvorce volá páv. Zřít stíny dávných let s vybledlou gracií, zřít stíny dávných let, kde vodotrysk se stříbrem blýsk, jak tančí menuet. Tak ve tvé ticho, ve tvůj stín, v tvar květů, v slunný klid svých stopit pamět běd i vin a v podvědomém štěstí snít! 33