ANDANTE Z LUŽÁNEK.
Svůj klid v mou duši vlej, ty tichá zahrado,
svůj klid v mou duši vlej,
tvůj slunný svit i stínů kmit
mých strastí tiší rej
a ticho cest tvých rozlehlých
i světlých dálek jas
mne vítá mírem z půtek zlých,
z ran srdce léčí zas.
Zde přála bych si snít, v keř střemchy zakleta,
zde přála bych si snít
jak ratolest v tvých lemu cest,
jak brouček v trávě skryt,
na trávníku tvých promenád,
na tělech bílých bříz
bych slunce skvrnou chtěla hrát
a lehtat vážný tis.
Když večer každý tón i barvu přitlumí,
když každý ztichne tón
a z dálky jen, mhou zahalen,
plá bílý pavillon,
pak satyrem se v houští skrýt,
dvé mladých hlídat hlav
32
a bizarním se steskem chvít,
když z dvorce volá páv.
Zřít stíny dávných let s vybledlou gracií,
zřít stíny dávných let,
kde vodotrysk se stříbrem blýsk,
jak tančí menuet.
Tak ve tvé ticho, ve tvůj stín,
v tvar květů, v slunný klid
svých stopit pamět běd i vin
a v podvědomém štěstí snít!
33