PROHLUBEŇ.
Kraj moře černé skalisko se věží,
a pod ním příšerně tak voda tmí se.
To místo loď když míjí, plavci křižují sese,
a zrádná prohlubeň když za nimi již leží,
tu podivné si zkazky povídají.
Ta němá hloub v svém nitru cosi tají
(druž plavců kolem půlnoci tam shlédla
již často divné věci), jak by nedovedla
žal srdcí ztišit navždy, jež v ní umírají,
a ukonejšit náručí svou chladnou.
Zřít někdy na skále tam postať vnadnou,
šat dlouhý, bílý, v moře splývající,
a nahé bílé paže vzpiaty ke měsíci,
a komu její nářky na dno srdce padnou,
ten do smrti již smutku nezbaví se.
***
Jak ona prohlubeň mé nitro tmí se,
co skála příšerná se nad ním Život věží,
kde dřív byl jas, teď černé stíny leží,
a touhy ubité, sny mrtvé zjevují se.
A nad vším zoufale mé pláče Mládí.
13