PTÁK
V kraj slunce zasvitlo,zasvitlo jak smutek v jeseni.
A draperie par se táhla nad ním bílá.
Jak neurčitý sen tajemné mlčení
rozpjatá křídla ptáka porušila.
A byl to divný pták. Usedl na topol
a zpíval: Já jsem ten, jenž zdrásal srdce Tvoje.
Ač, – nevzal jsem ti moc... Kde ukrýval se bol,
to všecko nechal jsem, v Tvé hrudi schováno je!
A toho bylo víc, věř, toho bylo víc!
To málo sladkého jsem sobě popřál pouze.
A ze srdce ti téměř neubylo nic
a já jsem ukojen v své nekonečné touze!...
„Kdo, ďáble prokletý, tě v ptáka proměnil,
a jaké jméno děs před tebou nese v dáli?dáli?“
„V tvé vlastní lebce já jsem tebou zrozen byl
a tvoje myšlénky mi k nohám drápy daly!“
11