POHÁDKA O PRINCEZNĚ
Pohádka tichá v duši zvoní
o žalem mroucí princezně,
k níž v palác ze zlata a sloni
se touha vkradla vítězně.
Princezna krásná marně touží
po dálných ráje krajinách,
kde pod palmami stín se plouží
jak neurčitý přízrak v snách,
kde věčné lásky harmonií
vzduch plní pestrých ptáků dav
a z květin kalichů se lijí
přesladké vůně do dálav;
a hyacinthů květy západ
když v smaragd moře začne třást,
duch vise, jež zde nelze chápat,
zří, hledě citů ve propast.
Tu srdce krev se v plesu spojí
v proud jeden s krví západu
a drobných perel ve závoji
zří ve sta divů záhadu...
Princezna touží bez ustání...
Ztuh venku fontán v křišťálech –
a teskně vítr fičí plání,
co zlatou síní voní vzdech...
19
Pohádka tichá v duši zvoní
o krásce smutkem plačící, –
sní: a když měsíc v síň se skloní,
sny bílé dští v dum směsici.
Tu fontán v kámen zledovělý,
jak hvězdný sloup vzplá v zakletí
a z duše oblohy v kraj ztmělý
se světel tisíc rozletí.