Adagio.
Zapadlo slunce v purpurové lože
a s výše kanula tiš dálných mírů,
když Tebe hledal jsem, ach, velký Bože,
a rozplýval se celý do vesmíru.
Já cítil tenkráte, jak vzhůru letím,
rozstříknut v atomyatomy, a přec já celý,
s myšlenek nemyšlených rozepětím,
jež jako propasti se otevřely.
Krev bolestí a hlučný šarlat pýchy,
slz lásky opál, radost v bílém šatu,
ctnost asketů a zlatých trůnů hříchy,
vše ztrácelo se v Ticha majestátu.
Já v kraji byl, kde existence zmírá,
kde vše se mění v absolutní Bytí,
kde hymnus Ticha nocí všehomíra
jak vodopád se do věčnosti řítí.
Chorály Nezrozených kolem zněly,
já cítil je a chápal jejich záři.
A moje myšlenky se rozhořely
jak dlouhé, bílé svíce na oltáři.
E: až; 2007
[25]