Adagio. Zapadlo slunce v purpurové ložea s výše kanula tiš dálných mírů,když Tebe hledal jsem, ach, velký Bože,a rozplýval se celý do vesmíru.Já cítil tenkráte, jak vzhůru letím,rozstříknut v atomyatomy, a přec já celý,s myšlenek nemyšlených rozepětím,jež jako propasti se otevřely.Krev bolestí a hlučný šarlat pýchy,slz lásky opál, radost v bílém šatu,ctnost asketů a zlatých trůnů hříchy,vše ztrácelo se v Ticha majestátu.Já v kraji byl, kde existence zmírá,kde vše se mění v absolutní Bytí,kde hymnus Ticha nocí všehomírajak vodopád se do věčnosti řítí.Chorály Nezrozených kolem zněly,já cítil je a chápal jejich záři.A moje myšlenky se rozhořelyjak dlouhé, bílé svíce na oltáři.E: až; 2007[25]