Píseň gotiky.
V monstrance záři, v stínu kathedrál
květ Lásky mystický nám v duších vzplál
a srdce plná vůně kadidla
hleděla ze tmy světel do zřídla.
A bylo Ticho slavně mluvící,
extasí vstoupilo nám do lící
a jak jsme zřeli v oblak modravý,
krev Kristova nám tekla na hlavy.
l šířil se Hlas Ticha dál a dál,
před námi Někdo nekonečný stál,
my nezřeli Jej, – neznámý jen cit
nám jméno šept, jež nesmíš vyslovit.
A v šero chrámu, ve kadidla dým
archanděl zadul rohem kovovým
a jak hlas jeho zahřměl do všech stran,
se brána otevřela dokořán.
A jak když luny zář v chrám nalije,
nad námi plula velká Hostie.
[18]