BOŽSTVA A KULTY
[1]
Kniha tato vytištěna byla na strojích :Politiky: nákladem autorovým, v Praze, v listopadu, roku tisícího devítistého desátého v počtu 260 exemplářů, z nichž každý je rukopisně číslován.
Knižní úprava a dřevoryty jsou od Josefa Váchala.
Nové vydání této knihy nebude uspořádáno nikdy.
Tento výtisk má číslo
[2]
Božstva a kulty.
Kouř ohňů k hvězdám stoupá v mlhách věků,
v dým kadidla se halí oltáře,
z nich šumí paian hrůzy, lásky, vzteku,
hřmí veletoky rhytmů žaltáře.
A k nebi studeně ční zašlé modly –
jsou mysterie pískem zaváty –
a v hvězdách nezměněné Neznámo dlí
nad dávno zpuchřelými dogmaty.
A Isis vznešená i Matka Boží,
královny lilií a lotosů,
a Istar přísná v tyrkysovém loži,
Baal, Assur, Siva v stínu kolosů!
Ó, Idoly vy věčně nezměněné,
jež halí každý věk v svůj nový šat,
kdy shlédnem vaše brány otevřené,
v nich věčné jitro ve smaragdech vzplát?
Jsou zlatem vryty svaté stopy vaše
v etherech nezměněných substancí,
k nim zrosený zrak pozdvihá se plaše,
jak východ zdvihne slunce monstranci.
Tmy stejné se vždy za Principem klenou.
A občas blesk jen tryskne do temna,
když básník duši svoji rozsvícenou
pochodní vrhne v jeskyň tajemna.
[5]
Gizehská pyramida mluví.
Ve zvucích sister, v kouři kadidel
a v zaklínadel větách planoucích,
když tma kol tekla jako Acheron, –
v hlaholu písní, jež se zrodily
v žíznících srdcích, aby ztrácely
se v nekonečnu jak dým aloe, –
já viděla jsem řady adeptůadeptů,
jak sestupovali v hloub Tajemství,
prchali hmotě, k Pravdám strašlivým
svůj pnouce zrak, v němž vášně vyhasly.
Mnou prošla echa slavných myšlenek
a vůle zdrcujících zázraků,
mnou síla Symbolů v tiš proudila,
počatá v intellektu MAGIE
a dynamisovaná SEPHEREM.
Já zřela na oltářích oběti,
krev jejich rudnout v pánvích měděných
a v jejích parách manifestovat
se ideje a svaté obrazy. –
V samotách zúrodněných askesí
já zřela vzrůstat květy mystické,
v jichž rose vnitřní svět se zrcadlil
triumfem lesků diamantových
v své bezohledné, přísné čistotě.
Jak do mhy roste světlo majáku,
v mém rostla nitru Krata Repoa,
jež pohyb dala velkým ideám
a slova vtělovala ve skutky.
A velkých učitelů Kabbaly
zde učitelé pili moudrost svou,
jež rozstříkla se mezi národy,
by Pythagoru dala staletím
a Teraddiona, Ben Akibu
a Platona a Aristotela.
[6]
Z tmy chodeb mých se záře zrodila,
jež naplnila světy veškeré
a v mozcích filosofů, mystiků
si našla na sta skvělých zrcadel.
Jsem matkou chrámů, věd a systémů
a velká osvěta je dcera má,
jsem Parens Magna, – hrob, jenž životu
dal život, pohyb, směr a vědomí.
Jsem velikánské lůno kamenné,
jež, oplodněno silou Myšlenky
a posvěceno božskou MAGIÍ,
zrodilo SVĚTLO, hvězdou BetlémskouBetlémskou,
jež na cestu plá duchu člověka,
třem nejmocnějším světa mudrcům,
slujícím: Láska, Vůle, Intellekt.
[7]
Triumf.
Víc durmanu, jenž ctnostné vzruchy hubí,
na uhlí vrzte ke cti Satana,
nechť pekelněj’ hřmí naše hossana,
zadujte silněj’ v měděné své tuby!
Ční vzdory naše pevnější,pevnější než duby,
krev divě pění, vášní šlehaná,
již spusťte, ženy, roucha protkaná,
odhalte vděky, jimiž hřích se chlubí!
A rychle k činu! Padne na toho los,
kdo nejvíc hold vzdá Pekel Knížeti
a z neřestí svých k nebi vztýčí kolos!
Již pochodně svých vášní každý zapal!
Nech slavně strávit se v jich objetí,
jak v nádheře své shořel Sardanapal!
[8]
Béltis.
Jdou chrámem zvuky slavných dissonancí,
kouř ohňů Béltis v šedé roucho halí
a kněžky v divokém se točí tanci, –
jak se jich perly v tichu rozesmály!
A Béltis mlčí. Ani krev jí nehne,
jež rozstříkla se po žulových bocích,
ni vášeň červená, jež k nohám lehne
si unavena po divokých skocích.
Kněz s tiárou, s níž smaragd blesky hází
jak hadí zrak, jenž slídí po kořisti,
dlaň noří do karneolové vázy,
na uhlí sype šafránové listí.
A Béltis mlčí. Chladnější než skála,
z níž vytesána je, zří její hlava,
jak po svatyni palčivý dech sálá
a z vůní krve matný přízrak vstává.
A v noci, chrám když opuštěn je celý,
tu Béltis vztyčuje se v chmurném gestu,
pěsť zdvihá žulovou nad obzor stmělý
a mlčky hrozí velikému městu.
[9]
Magie.
V idejí nekonečných rozepětí,
v snů mlhu halena a v aromata,
v tmu životů jak pochodeň pláš vzňatá,
na majáku, jenž strmí ze zásvětí.
Ctnost, zločin, dobro, – všechno jedno je Ti.
Jsi v slávě povýšena nad dogmata,
a korunu, jež v čele tkví Ti zlatá,
hvězd čistý lesk i zápach krve světí.
Jak hory skleněné se věky řítí,
svět před sebou sám prchá, děsem zmámen,
Ty klidná trváš v Ticha zkamenění.
Studeně zrak Tvůj do věčnosti svítí,
v něm černých křišťálů se míhá plamen,
jenž slabé spaluje a silné v bohy mění.
[10]
Egyptské sonety.
I.
Chlad smrtící pad v háje sykomor
a temně objal stánek Isidin,
z podzemí tryská neurčitý stín
a volá v tanec nočních duchů sbor.
A zatím, co se nesou mlhy s hor
jak plachý přízrak utajených vin,
jak rohů fanfáry hřmí do hlubin
ohromných našich vášní slavný vzdor.
V tiš, bičovanou pláčem ibisůibisů,
zní vítězně křeč našich objetí,
plá temněji tvé oko z tyrkysu.
A jak kněz Osiridův z podsvětí
k oltáři vášně svatých nápisů
jdu s tebou, zápalnou svou obětí!
II.
II.
Je pyramida v ticho ztajená.
A v šikmé, černé chodbě klečící,
svá zaklínání mísím s vichřicí
a volám tě, ty drahý bez jména!
Blíž chví se hudba sister vzdálená
jak stříbrných slz proudy znějící,
jež, jak by padaly mi do lící, –
mých vlastních stesků hořká ozvěna!
Temnota ve mně, kol mne temnota.
Nad uhlím rudý kouř se mihotá
jak žhavá krev, jak horká moje krev.
Milenče mrtvý, – čekám!... Již se zjev!
Pojď, – necítíš krev nevěsty své vřít,
jak děsem hrobu se chce oplodnit?...
[11]
Farao přichází...
Zvuk fanfár slavně nad oblaka stoupá,
v stříbrná sistra hrají bílé kněžky,
sbor krásek bronzových se v slunci koupá
a průvod hne se, velebný a těžký.
Jak rudé slunce z moře bez hrází
Farao přichází.
Jak studený smích řetězy kol znějí
a k zemi tíží ruce Ethiopů,
jichž černé nohy od ran krvácejí,
plníce nachem v horkém písku stopu.
A hlučněji hřmí k nebesům hlas rohů
na znamení, že přichází Syn Bohů.
Majestát purpuru, hle, všude skví se!
Plá v rubínech na velekněze berli,
má rudý zrak pták boha Anubise
a od červánků rudnou dnes i perly;
krev granátů se mísí k šperků zlatu –
je rudý příchod jeho majestátu.
Syn Slunce pod purpurem baldachýnu
zří v neurčité dálky zadumaně,
jak šedý krahuj z hemisféry stínů
by slétl mu na zamračené skráně...
A fanfára hřmí dál... A harfy znějí,
libycké krásky v plektra vyzvánějí
a nahoty své vyzývavou bělí
jak purpur kol by provokovat chtěly...
Plá šarlat v dálky širé bez hrází
a na horách se ohně rozhořely.
Farao přichází.
[12]
Astartina mše.
Velekněz:
„Vypuzená smečkou vřeštících troupů,
blázny prokletá a proskribovaná,
ožila jsi ve stínu gothických sloupů,
nevěstka-panna!
Antické Tvé chrámy zapadly v rumy.
Duše svatých neřestí plá však dále
a skřek mnišské závisti neutlumí
hymny k Tvé chvále!
Astaroth! Ó Královno, Živote, Paní!
Vítězná zříš s Madonny piedestalu,
plíseň ctnosti prchá před Tvojí skrání,
Koruno králů!“
Ministranti:
„Kněžno s luny pletí bílou,
Tabernakle viny,
smyslnosti žhavou silou
naplň naše klíny!“
Velekněz:
„Duše světů! Sestoupiž v naše těla,
zaklínám Tě, oplzlá, tmavá, vilná,
panen krví tygřice zkrvavělá,
v potencích silná!
Mezi námi dlíš! A sládnoucím peklem
rozléváš se celá do krve naší,
hříchů odeur vrcholí v hymnu vzteklém,
bují a raší!
[13]
Sláva Tobě! Monstranci vznáším Tvoji!
Jako chlípných ňader bradavky svítí
granáty v ní. Nad námi Stín Tvůj stojí,
Principe žití!“
Sbor:
Vítej„Vítej nám v rythmu Svých ód!
Opilí rozkoší bez hrází,
v peklo se řítíme s extasí,
Astaroth, Astaroth, Astaroth!“
[14]
Květ poznání.
Archanděl zadul v nástroj stříbrný
a hudba sfér se nesla do výše,
jak neznámému Tvůrci slavná mše,
jak chorál hvězd, jen bohům patrný.
A letěl Aeon v safírové sny
a gázový plášť jeho objal vše,
s hvězd splývaje, přes dómy, přes chýše,
kde žal bděl, vlekl se a přes trny.
Krev setřel s nich a potřísnil svůj lem,
až rozhořel se tmavým červánkem
jak vášní zabarvená nevinnost.
A z červánku květ obrovitý vzrost, –
květ Poznání, v nichž nenalezneš dna, –
květ Poznání, jichž člověk nepozná.
[15]
Amethyst.
Je tajuplný kámen amethyst.
V něm voní květ, jenž zapomnění sluje,
v něm něhu mrtvé lásky možno číst,
jak v oceánu fialovém pluje.
Hřích tajný zříš v něm dřímat ve spánku,
jenž hotov je co chvíli skočit na tě,
z něj mrazí chlad podzimních červánků,červánků
jak zmrzlá krev na sametovém šatě.
V něm hoří přepych skvostných požárů,
nad nimiž nebe barbarské se klene,
on připomíná pyšnou tiáru
a varhan zvuk a víno otrávené.
Mu protiví se píseň rozměklá.
Jak hrdý caesar kráčí do pekla
rituál velikých a krutých číst.
Je tajuplný kámen amethyst.
[16]
Modlitba.
Ty vznešená a krásná Matko Boží,
jež paprsek Svůj házíš k mému loži
na cestu hmotou, když mne jitro zdraví,
tisíci pokušení vjezd svůj slaví:
Ty, Jejíž svatý zrak mě doprovází
alejí bolestí a v duši hází
svým pohledem květ bílé lilie, –
Tě vzývám, svatá Panno Marie!
Veď dále mne tou děsnou pouští hříchu
v Moudrosti chrám, kde božství Tvé plá v tichu,
kde andělů druž ve hvězdách dlí snivá,
kaditelnicí slunce dolů kývá!
Veď k ctnosti mne a veď mne k Bohu mému,
mne přibliž cíli světle touženému,
Ty, Jíž svět malý tak, cit velký je,
slz Lásky Světitelko, Marie!
[17]
Píseň gotiky.
V monstrance záři, v stínu kathedrál
květ Lásky mystický nám v duších vzplál
a srdce plná vůně kadidla
hleděla ze tmy světel do zřídla.
A bylo Ticho slavně mluvící,
extasí vstoupilo nám do lící
a jak jsme zřeli v oblak modravý,
krev Kristova nám tekla na hlavy.
l šířil se Hlas Ticha dál a dál,
před námi Někdo nekonečný stál,
my nezřeli Jej, – neznámý jen cit
nám jméno šept, jež nesmíš vyslovit.
A v šero chrámu, ve kadidla dým
archanděl zadul rohem kovovým
a jak hlas jeho zahřměl do všech stran,
se brána otevřela dokořán.
A jak když luny zář v chrám nalije,
nad námi plula velká Hostie.
[18]
Věnování do mystické knihy.
V té knize zdroje nalezneš, mé dítě,
z nichž vůně hájů santalových vane
a květy mystické z ní opojí Tě
v zahradách duše zbožně pěstované.
Z nich tryská život silný, věčně zdravý,
jenž k metám vyšším osvětluje dráhu,
jenž vášeň v lásku, hmotu v ducha taví
a vznáší myšlenku až k nebes prahu.
On transformuje prostě žití celé;
jak rozlévá kol aromata čistá,
úrodní duše k zrodu Spasitele,
měď v zlato mění, velký alchymista.
Zde uzavřený v pergamenu taji,
jak v tabernaklu poklad skví se v skrytu,
jenž těm se otvírá, kdo nalézají
klíč k němu v hloubkách na dně vlastních citů.
Když duše hladina bez hnutí, klidná,
je nezkalena ruchem vlnobití,
tenkráte možno zrakem dosíci dna
a shlédnout klíč, jak zlatem na dně svítí.
A až vše pochopíš, co zde se skrývá,
zvíš Tajemství, jež v snách duch sotva tuší,
pak poznáš, Svaté Pravdy kněžko snivá,
že, čtouc v té knize, čteš v své vlastní duši!
[19]
Klekání.
Klekání slavně nad krajinou zvoní,
krvavé slunce k západu se kloní,
zmrtvělým vzduchem tuberosa voní.
Jak luny zář když do křišťálu padne,
zablesknou šerem zvonů chóry chladné,
ve vzduchu smutná tuberosa vadne.
Doznívá nad klášterem v posled Ave.
V uzounké cele, opuštěné, tmavé,
nad ložem bliká světlo červenavé.
Je ticho. Tuberosy dovoněly.
Dva mniši vstoupili do úzké cely,
dva smutní mniši, okno otevřeli...
[20]
Návštěva.
Cos očekávám. Duše má se bojí.
A myšlenky si divně šeptají.
Do mého okna hledí potají
tajemná dáma skrytá pod závoji.
Tak nepohnutě jako socha stojí,
jí šedé oči horko sálají
jak uhel pod popelem. Zatají
se v prsou dech, krev bije v nepokoji.
V zrak náhle pohlédnu jí, jenž mne vábí.
A náhle do mne tajemný host mizí,
jak bytost má ho zrakem vypila by.
A v mžiku cítím sílu posud cizí,
s rozkoší divou letím v náruč stínů
a volám po krvi a po zločinu.
[21]
Myšlenky.
Mé myšlenky jak okna katedrály
jsou vysoké a štíhlé goticky,
v jich barevných sklech tichem rozehrály
se sny mé plaché v tanec magický.
Volají život nejsladšími jmény,
sonatou barevnou jdou slavné ve sboru,
jak měsíc do nich kane udivený,
chlad mají perleti a lesky fosforu.
Jak činelly jich šarlat směle hřímá
v trub plechových zelené fanfáry
a blankyt snů hlas houslí tlumený má,
žal opálů a chvění kytary.
A posléze, když přijde půlnoc citů
vstup triumfálný hlásit vichřicí,
před Tabernakl kleknou v chmurném ritu
a do prsou se bijí kající...
Mé myšlenky jak okna katedrály
jsou vysoké a štíhlé goticky.
V jich barevných sklech tichem rozehrály
se sny mé plaché v tanec magický.
[22]
Říjen.
V žlutavé chvíli posledního října,
kdy opřádá nás babím létem spleen,
v mou duši bolest padá tvrdošíjná,
jak žluté listí padá do hlubin.
A v srdci bliká červenavý plamen
ubohých vášní, které uvadlyuvadly,
a vzpomínky se mění v hrobní kámen,
pod kterým vize zledovělé tlí.
V úvahách temných příští dnové naši
se tratí v dál jak alej cypřiší,
v jich stínu vlastní myšlenky nás straší,
jimž děs a šílenství je nejbližší.
Sám do sebe v té sestupuji chvíli
nad mysteriem snů se zadumat.
A chvím se, oblékaje rubáš bílý,
jak ten, jenž sestupuje v hrobu chlad.
[23]
Sova.
Západním portálem když slavně vchází
noc achatová, triumfem svým zpitá,
jak Kroesus v bezdno střepy šperků hází
a stínů holdy ve propastech vítá.
A její oči do tmy svítí žluté
jak oči sfingy, která pohnula se,
jak staré kletby ze snů vytrhnuté,
jak forsforfosfor plísně v utopenců vlase.
Když s černé větve na temeni skály
rouhavou svoji moudrost k hvězdám metá,
z těch očí cítíš, tajemství jak pálí,
jež urval někdo z mysterií světa.
V dva žluté měsíce se posléz mění,mění
v dvě topasové koule rozsvícené,
v dvě tůně magického zrcadlení,
nad nimiž Ticha majestát se klene.
Hle, Pallas přichází s železným štítem
a neznámý děs hlas tvůj v hrdle škrtí,
když v žlutém světle, v písmu v ocel vrytém
čteš moudrost, která mrazí chladem smrti.
[24]
Adagio.
Zapadlo slunce v purpurové lože
a s výše kanula tiš dálných mírů,
když Tebe hledal jsem, ach, velký Bože,
a rozplýval se celý do vesmíru.
Já cítil tenkráte, jak vzhůru letím,
rozstříknut v atomyatomy, a přec já celý,
s myšlenek nemyšlených rozepětím,
jež jako propasti se otevřely.
Krev bolestí a hlučný šarlat pýchy,
slz lásky opál, radost v bílém šatu,
ctnost asketů a zlatých trůnů hříchy,
vše ztrácelo se v Ticha majestátu.
Já v kraji byl, kde existence zmírá,
kde vše se mění v absolutní Bytí,
kde hymnus Ticha nocí všehomíra
jak vodopád se do věčnosti řítí.
Chorály Nezrozených kolem zněly,
já cítil je a chápal jejich záři.
A moje myšlenky se rozhořely
jak dlouhé, bílé svíce na oltáři.
E: až; 2007
[25]