Říjen.
V žlutavé chvíli posledního října,
kdy opřádá nás babím létem spleen,
v mou duši bolest padá tvrdošíjná,
jak žluté listí padá do hlubin.
A v srdci bliká červenavý plamen
ubohých vášní, které uvadlyuvadly,
a vzpomínky se mění v hrobní kámen,
pod kterým vize zledovělé tlí.
V úvahách temných příští dnové naši
se tratí v dál jak alej cypřiší,
v jich stínu vlastní myšlenky nás straší,
jimž děs a šílenství je nejbližší.
Sám do sebe v té sestupuji chvíli
nad mysteriem snů se zadumat.
A chvím se, oblékaje rubáš bílý,
jak ten, jenž sestupuje v hrobu chlad.
[23]