II.
II.
Je pyramida v ticho ztajená.
A v šikmé, černé chodbě klečící,
svá zaklínání mísím s vichřicí
a volám tě, ty drahý bez jména!
Blíž chví se hudba sister vzdálená
jak stříbrných slz proudy znějící,
jež, jak by padaly mi do lící, –
mých vlastních stesků hořká ozvěna!
Temnota ve mně, kol mne temnota.
Nad uhlím rudý kouř se mihotá
jak žhavá krev, jak horká moje krev.
Milenče mrtvý, – čekám!... Již se zjev!
Pojď, – necítíš krev nevěsty své vřít,
jak děsem hrobu se chce oplodnit?...
[11]